Chodím po cizím pokoji
s tebou v náručí
a marně doufám,
že konečně usneš.
Jsme uprostřed ničeho,
na obzoru uhání světlomety aut
jak rozfoukané jiskry táboráku,
dobrodružství, které už není mé.
Nosím tě, kůži na kůži,
(zpocenou, je 40 stupňů)
a vzpomínám,
jak dřív dotek
znamenal svobodu.
A teď vězení.
Stane se něco špatného,
když občas nebudu vděčná,
že tě mám?