„Mami, musíme na průzkum,“ oznámí syn s ještě plnou pusou snídaně. Já si sotva stihla sednout ke stolu.
Do jídelny proniká zlatavé ranní světlo a slibuje krásný den. „Dobře, dobře,“ odpovím. „Než vyrazíme, jdi se převléknout a vyčistit si zuby,“ snažím se získat pár minut navíc na rychlou kávu. Ale na průzkum se těším. Doma nám totiž právě předělávají kuchyň a před rachotem vrtačky je nejlepší utéct ven.
Syn na kole jezdí už víc než rok, ale teprve letos na jaře získal tolik jistoty, že si jízdu opravdu užívá. Na dlouhé trasy to zatím není, a tak vyrážíme jen do blízkého okolí – k řece, na polní cestu za domem nebo do lesa, kde se mezi stromy klikatí úzké pěšiny. A právě díky těmhle krátkým výpravám jsem zjistila, že mě to „mikroobjevování“ baví mnohem víc, než bych čekala.
Není to žádná velká expedice do neznáma. Žádné hory, cizí města ani dlouhé přejezdy. Jsou to malé výlety pár kilometrů od domova, často končící zmrzlinou na lavičce u hřiště. A přesto mají zvláštní kouzlo. Najednou si všímám věcí, které mi dřív unikaly – cestičky, kterou jsem léta míjela bez povšimnutí, staré lávky přes potok, tůňky ukryté za remízkem. Všechno to tu přece bylo vždycky, jen jsem kolem toho chodila příliš rychle.
Možná je to právě tím, že od toho nic nečekám. Nepotřebuji velké zážitky. Stačí sednout na kolo a dívat se kolem sebe jinýma očima. Postupně si tak skládám vlastní mapu okolí – s detaily, které na turistických mapách nenajdete. A čím víc takových malých objevů přibývá, tím víc mám pocit, že své okolí opravdu znám. A o to víc se těším na další výpravy.