Zase se mi to stalo.
Probudila jsem se v pondělí ráno, a ani jsem nemrkla a byl pátek odpoledne. Dny se slily v jednolitou barevnou šmouhu a mně se z toho kolotoče začala motat hlava. Všechno se pořád opakuje: snídaně, škola, práce, nákup, večeře, praní, spaní… a než se rozkoukám, je tu další víkend.
Je to zvláštní – když jsem byla malá, jeden týden se vlekl jako celé roční období. Teď mám pocit, že se za tu dobu stihnu sotva nadechnout. A čím víc se toho snažím zvládnout, tím rychleji všechno utíká.
Rozhodla jsem se zatáhnout za ruční brzdu, abych se náhodou zítra neprobudila a nebylo mi osmdesát. Sepsala jsem si zpomalovače času – malé návyky, díky kterým i v rutině najdu trochu magie. Ty všednosti si udělám trochu nevšední.
1. Hledání způsobů, jak udržovat nekonečnou kytici
Už pár měsíců se snažím udržovat doma „nekonečnou kytici“ – vázu, kterou stále doplňuju čerstvými květinami. Abych si víc začala všímat okolí a nebloumala jen v myšlenkách o tom, co bych všechno dneska měla stihnout udělat, pokaždé, když jsem venku, budu se víc rozhlížet kolem sebe a mapovat, jaké květiny by mohly dozdobit moji vázu příště.
2. Zaznamenat jeden okamžik denně
Z jedné knížky jsem si odnesla zvyk večer před spaním projít si v hlavě celý den a najít jeden okamžik, který by stál za zaznamenání. Někdy je to myšlenka, jindy rozhovor, někdy jen záznam události. Občas to zanedbám, ale když se k tomu vrátím, vidím, jak moc to pomáhá: den se přestane jevit jako jednolitý shluk povinností a když nad ním víc přemýšlím, uvědomím si, že měl spoustu zajímavých nuancí.
3. Fotit pro vzpomínky
Jednou za tři měsíce vyvolávám fotoknihy dokumentující to, co jsme jako rodina zažili. Abych měla dostatek hezkých fotek, musím se plně soustředit na to být v daném okamžiku, protože jinak bych mohla minout momenty, které by stály za zvěčnění
4. Jít víc do hloubky.
Dala jsem si zákaz jakýchkoli nových aktivit – nebudu si hledat nové koníčky, nebudu kupovat nové látky, dokud neušiju, co už mám naplánované, nekoupím nové knížky, dokud nepřečtu ty, co mám doma. Nezačnu psát do nového notesu. Naopak se budu víc do hloubky věnovat činnostem, které už dělám. Myslím, že mi to přinese hlubší (a tudíž více zapamatovatelné) zážitky.
Možná pondělí a pátek pořád dělí jen jedno mrknutí oka. Ale mezi nimi se může stát spousta malých věcí, které to mrknutí zpomalí. Pak už to není rozmazaný kolotoč. Je to mozaika malých příběhů. A ty stojí za to prožít.
.