Před porodem jsem měla vizi. Budu ta usměvavá matka z reklamy na přesnídávky, která s lehkostí zvládá domácnost i péči o novorozence. Realita na sebe nenechala dlouho čekat. Po šesti týdnech jsem dospěla k několika zásadním poznatkům:
- Jak si připadat jako na pláži u moře? Stačí mít od rána do večera puštěný bílý šum. Sice chybí drinky a slunce, ale kdo řekl, že je život dokonalý.
- Existují jen dvě možnosti: buď máte fakt hodně spavé dítě, nebo má novorozeneckou žloutenku. Jakmile zmizí bilirubin, bude vám jasné, že spaví novorozenci jsou stejný mýtus jako lochneská příšera.
- Ztráta standardů je blesková. Já před porodem: „Dudlík je zlo a uspávání nošením v náručí cestou do pekel.“ Já dva týdny po porodu: „Když u té piruety budu ještě synchronizovaně mlaskat a dělat dřepy, mohl by zabrat dřív než v půl páté ráno.“
- Pokládání dítěte z nosítka do postýlky je disciplína vyžadující ledový klid a neotřesitelnou víru, za kterou by se nemusel stydět ani elitní pyrotechnik při zneškodňování bomby v akčním filmu.
- Váš volný čas připomíná metodu produktivity Pomodoro. Jen s tím rozdílem, že v oněch dvaceti minutách nebudujete start-up pro Silicon Valley, ale s tikem v oku zvažujete, jestli se raději osprchovat, nebo si vypít kafe.
Šestinedělí sice končí, ale moje kariéra pyrotechnika je teprve na začátku. Teď už jen zbývá zjistit, jestli se mi v příštích dvaceti minutách podaří to kafe aspoň uvařit, než se ozve siréna.