Co jsem se naučila v Alpách

  1. Rakouští silničáři mají tajný prostředek, díky kterému udržují většinu silnic suchých navzdory jakémukoli množství sněhu nebo deště.
  2. A podobný přípravek používají pravděpodobně i na své domy, které jsou vždy naprosto dokonale opravené.
  3. Řízek s rýži je regulérní pokrm! (A brambůrky s příchutí leča bohužel také.)
  4. Když
    vám opálený, šedesátiletý Rakušan bude doporučovat nádhernou
    dvohodinovou procházku, připravte se na celodenní výšlap s takovým
    převýšením, za jaké by se nemusel stydět ani Mount Everest.
  5. Krávy nežerou pampelišky a většina plotů kolem jejich pastvin je pod proudem. Neptejte se, kolikrát za sebou jsem se to naučila.
  6. Nemusíte mít strach, že byste v dubnu mokli. Tou dobou ještě normálně sněží.
0

Výlet do Českého Švýcarska podruhé

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z
jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo
lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná
do deky.
Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a
vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako
bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž
vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli
jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.
Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně
vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla
na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během
podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla
zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.
Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám
rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to
styděla, ale teď by se docela hodily.
Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na
Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.
Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná.
Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm
kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky
hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků
a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.
Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou
naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu
z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A
já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.
Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom
stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná
vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého
kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi
mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi,
takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.
Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji
pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a
spoustu příjemných zážitků bohatší.
0

Co jsem se naučila v Thajsku

  1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
  2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
  3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
  4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
  5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
  6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
  7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.
0

Co jsem se naučila v Českém Švýcarsku

  1. Opravdu není vhodné brát si nevyšlápnuté boty.
  2. Už jsem se to sice jednou načila v Polsku, ale zásoby alkoholu na celý víkend zákonitě celý víkend nevydrží.
  3. Pokud by něco mělo mít označení turistická dálnice, měla by to být rozhodně trasa mezi Pravčickou bránou a Mezní loukou. Nepřetržitý zástup německy, anglicky, francouzsky, rusky a občas i česky švitořících turistů mi připomínal spíš Karlovo náměstí než národní park.
  4. Jít uprostřed noci hledat seník, který stál na louce za chalupou před patnácti lety, by mohla být docela příjemná procházka. Před patnácti lety. Ne v době, kdy je louka rozdělena na soukromé zahrady.
  5. Řidičský paradox: Řidiči jsou největší alkoholici a abstinenti většinou nemají řidičák. Značně to komplikuje rána, kdy někam potřebujete jet autem.
  6. Když máte neodbytnou touhu výše zmiňovaný seník najít, může se stát, že budete nuceni přeskakovat rybníky, přelézat ploty a za hlasitého vrzání nasazovat sousedovu branku, kterou jste omylem vysadily z pantů. (Samozřejmě čistě teoreticky!)
  7. Není od věci si zkontrolovat, jestli odpočinková nedělní trasa vhodná pro rodiny s dětmi, není určená pro rodiny kamzíků. Nevím, jak jinak si vysvětlit několika kilometrové příkré stoupání po úzkých, nerovných cestičkách.

Byli jste v Českém Švýcarsku? Líbilo se vám tam?

0

Co jsem se naučila v Irsku – 2. část

  1. Máte-li na některý den naplánovaný celodenní pobyt v přírodě, zaručeně bude pršet.
  2. Když už si na déšť zvyknete a začnete si říkat, že to není tak hrozné, padne mlha.
  3. Dávejte si pozor na své psy. Jestliže budou plašit ovce, Irové je zastřelí. Aspoň podle výhružných cedulí u každé pastviny.
  4. Irové
    své pivo berou opravdu vážně. Když v minulosti král nemohl napojit
    chmelovým zárakem svůj dvůr, ztratil nárok na svůj titul.
  5. Dvojpeřina
    může první noc vypadat velice romanticky. Po sedmé noci, kdy vám
    neustále táhne na záda a ramena, začnete podezřívat, že jsou
    sponzorované rozvodovými právníky.
  6. Některé dny prší tak vytrvale, že vám začnou promokat i pláštěnky.
  7. Některé
    B&B jsou tak kreativní, že WC a sprchový kout zvládnou našťouchat
    na 1m2. Je to těsné? Ano. Ale kdy jindy si při čůrání můžete sprchovat
    nohy?
0

Co jsem se naučila v Irsku – 1. část

  1. Projít pasovými kontrolami na dvou různých terminálech by mohlo být i zajímavé. Ne v případě, že vám letadlo odlétá za patnáct minut a před vámi je fronta jak na Padesát odstínů šedi.
  2. Když je hotel v centru Dublinu fakt hodně levný, je to podezřelé. Jedním z důvodů nízké ceny může být diskotéka vyřvávající hned pod okny do čtyř do rána.
  3. Povede-li se vám při monotónním popu usnout, vězte, že několikrát za noc spuštěný požární alarm vás spát nenechá.
  4. Je-li státní svátek, nejezdí dublinská MHD. Vůbec. Což může trochu zkomplikovat vyzvedávání auta na opačném konci města.
  5. Stěny největšího dublinského hradu jsou sytě barevné. Asi jako zateplené paneláky.
  6. Budete-li spát v povlečení pošitém flitry, budete si připadat jako na diskotéce. Což po zkušenostech z Dublinu nemusí být zrovna příjemné.
  7. Dvoukřídlé prosklené dveře vypadají luxusně. Pokud tedy nevedou na záchod. Ale co, soukromí je stejně přeceňované.
0

Co jsem se naučila v Mnichově

  1. Pokud ještě nemáte společnou fotku s Haribo medvídkem v nadživotní velikosti, nemáme se spolu o čem dál bavit!
  2. Nic nevystihne tak dobře pocit absolutní a nepřekonatelné zbytečnosti, jako jít házet perly na hrách.
  3. Přemýšlíte o nějaké městské sportovní aktivitě? Zapomeňte na nudné běhání, pétanque nebo posilovací prolézačky. V Mnichově můžete natáhnout neoprén a v jedenáct v noci jít surfovat kousek pod náměstí.
  4. Je-li to pro vás málo adrenalinové, jděte se v noci projít do jednoho z mnoha parků. Budete si připadat jak v hororu, protože jsou absolutně neosvětlené.
  5. Jestliže minete hned na začátku výpravy odbočku na hlavní náměstí, tím, že tvrdošíjně budete v cestě pokračovat další dva kilometry, se k němu rozhodně nepřiblížíte.
  6. Jezdit na tobogánech s horečkami je neopakovatelný zážitek. Aspoň doufám!
  7. Cyklostezka je posvátná záležitost. Stačí, aby do ní chodec zasahoval třeba jen tkaničkou od bot a už se bortí celá doprava a cyklisti se můžou uzvonit. Ordnung prostě musí být.
  8. Koupit nesmažené jídlo v McDonalds je nemožné. Teda pokud nejste ochotní žvýkat celulózu z ubrousků.
  9. Bydlet v hotelu, který je hned u letiště, vám přivodí cestovní horečku. Budete ochotní jet kamkoli jinam, abyste se v klidu vyspali.
0

Co jsem se naučila v Polsku 2

  1. Dopravní předpisy jsou chápány jako jen velice velice volná doporučení.
  2. Jestliže vás v jedenáct v noci navigace při lovu alkoholu dovede do čínské čtvrti, kde na rozích ulic hlídají potetovaní Číňané, je to důvod k lehkému znepokojení.
  3. Přejezd po neopravenych úsecích D1čky zní dost podobně jako minimal techno. A taky se v tom rytmu nemůžete přestat hýbat.
  4. Týdenní zásoba alkoholu NIKDY nevydrží celý týden. Přiznejte si to za včasu. (a vyhnete se bodu č.2)
  5. Budete-li pít vodku s majitelkou hostelu pozdě do noci, může to vzbudit žárlivost u jejího přítele, který jí nebude chtít pustit zpátky domů. Může  pak hrozit, že bude muset přespávat u vás v pokoji.
  6. Udělejte si dopředu pořádný průzkum památek, které máte navštívit, aby se vám nestalo, že minete slavnou katedrálu, protože vám přijde moc malá.
  7. Na 2500 km dlouhé cestě je možné nezabloudit. Tedy až na jedinou výjimku: když se snažíte dostat z parkoviště.
  8. Potřebujete-li natankovat, vždy zaručeně narazíte na tu nejdražší pumpu v okruhu padesáti kilometrů.
  9. V Polsku nesmíte pít alkohol na veřejnosti! Ještě, že policisté jsou natolik tolerantní, že jim stačí, když zahuhláte, že jste z Čech, oni chápavě přikývnou a s napomenutím vás nechají odejít.

Co za zásadní věci jste se na letních dovolených naučili vy? 

0

Co jsem se na naučila v … Polsku

  1. Že může být docela praktické znát dopředu AKTUÁLNÍ kurz zlotý/koruna.Nebudete se pak doma děsit, kolik jste utratili.
  2. Že nejchladnější den celé zimy (s tím nejstudenějším větrem!) je vždycky právě v ten den, kdy potřebujete být dlouho venku.
  3. Mráz (s tím nejstudenějším větrem!) způsobí, že budete litovat, že se adventní trhy nekonají už na podzim. Na rozdíl od zběsilé výzdoby v supermarketech byste tohle určitě ocenili.
  4. Že může být taková kosa, že se vám vůbec nebude chtít fotit.
  5. Že řešit v šest ráno, proč nejste na seznamu cestujících ani v jednom autobuse, dokáže člověka docela probrat.
  6. Že je trochu znepokojující, když řidič zastaví na první polské pumpě, a na půl hodiny zmizí se slovy, že se vrací do Čech.
  7. Že Poláci do vás na ulici raději vrazí, než aby vás poprosili, jestli byste uhnuli.
  8. Že i přesto, jak je polština podobný jazyk, je pořád jednodušší domlouvat se angličtinou.
  9. Že pirožky jsou vynikající. A karamely Krowky jakbysmet.
  10. Že průvodkyně může mít tak dobře vyvinuté organizační schopnosti, že s první půlkou skupiny si domluví jiný čas odjezdu než s druhou.
  11. Že tam prodávají mnohem víc druhů Fanty než u nás.

A jako bonus několik mouder o Wroclawi, které jsem se dozvěděla od naší úžasné průvodkyně:

  • Za totality se v Polsku nechaly koupit sakra lepší kočárky než v Čechách.
  • Trpaslíkům se říká šotci a jsou malého vzrůstu. Vážně!
  • Že ve Wroclawi jsou úžasné kostely, protože je v nich vždycky teplo.
  • Že v Hradci Králové je hodně mostů.
  • Na jednom zámku v Čechách medvědovi zemřela jeho medvědice. Je z toho smutný a kvůli tomu je smutná naše průvodkyně.
  • Ale aspoň tam tomu medvědovi zasadili strom, aby se přes svou ztrátu nějak přenesl.

Co jste se od zájezdových průvodců dozvěděli vy?

0

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
0
Scroll to top