Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.
Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak
jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným
místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme
vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?
Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů
z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.
Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?
Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.
Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.
Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.
Na začátku nového roku se vždycky dostanu do bilancující nálady. Začíná to tím, že před Vánoci s vypětím sil dokončím všechny zakázky a krátkodobé projekty a zapřísáhnu se, že příští rok proflákám. Budu jen spokojeně stagnovat a mým největším osobním úspěchem bude to, kolik zvládnu dokoukat seriálů.
Pak si přes svátky odpočinu a navzdory tomu, že jsem skoro každý den na návštěvě u některého příbuzného nebo přátel, začnu se v duchu maličko nudit a pomalu se začnu přesvědčovat, že možná bych kromě seriálového maratonu mohla zkusit zvládnout i něco jiného. Druhého nebo třetího ledna už to většinou nevydržím. Uvařím si kávu (nebo čaj, protože presovač ví, že když se rozbije mezi svátky bude to mnohem krutější než kdyby to udělal kdykoli jindy) a začnu sepisovat předsevzetí a nápady.
Přemýšlela jsem, jaký pro mě byl rok 2015. A musím říct, že to byl rok změn ať už v podnikání nebo osobním životě. Jaké byly ty největší?
Jaký byl váš uplynulý rok? A jaké máte plány pro rok 2016?
