Co jsem se naučila v … prosinci

  1. Že letošní Vánoce bych mohla shrnout ve třech slovech: víno, šampaňské, slivovice. Na shrnutí Silvestra bych jich potřebovala poněkud víc.
  2. Že velká část rodičů ze svých dětí tajně touží vychovat epileptiky. Jak jinak byste si vysvětlili ta bláznivě blikající světýlka za okny?
  3. Že příští Vánoce nesmím kupovat jídlo jako dárky. Je zvýšené riziko, že ho sním, než ho stihnu někomu věnovat.
  4. Že když nejedu vlakem, abych přijela včas, zasekne se před Invalidovnou metro a málem nestihnu autobus. Ten se pak ale cestou stejně rozbije, takže je to úplně jedno.
  5. Že je možné zabloudit na Václaváku. S GPS. Dvakrát.
  6. Že nejlepší část pečení vánočního cukroví je ta, kdy uždibujete těsto.
  7. Že zaručený recept na navození vánoční nálady je snídat každý den už od patnáctého prosince vánoční cukroví.
  8. Že se na to musí přes postel: Já na prodavače v Ikea : “Jak se dostanu ke stolům?” On: “Slečno, to musíte přes postel. Jinak se nikam nedostanete.”

Co za život měnící a oči otevírající záležitosti jste se v prosinci naučili vy?

0

Jak jsem nakupovala dárky

Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už
mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si
v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co
skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.
Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě
začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu
chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím
svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do
stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo
může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když
se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.
Ráno se probouzím
s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že
jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale
co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod
k panice.
Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych
s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a
jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám.
Hrdost se mě drží ještě další čtyři
dny.
Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto
z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj
pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě
sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že
zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že
si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží
materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.
Procházím Olympii poprvé, abych
zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení.
Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo
oblečení.
Procházím Olympii podruhé,
protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo
každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…
Pocházím Olympii potřetí a
nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju
tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco
pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.
Po dobrých deseti letech vstupuju
do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu
regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se
strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké
jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně
ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju
penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas
zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky
pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou.
Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou
některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci
vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.
Mise skoro splněna. Teď už jen
nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!),
přísady do těsta na perníčky a hurá domů!
Z nákupního maratonu jsem
natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.
Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky
z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že
dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi
před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela
nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“
kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.
Večer se hrdinsky pouštím do přípravy
těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na
kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně
marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné
konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje
moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat
vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.
 Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a
nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale
naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno!
Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do
tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už
nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne,
a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.
Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má
ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně
vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.
Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout
svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak
zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že
bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak
neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro
hodinu.
Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do
auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem
jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely
dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.
0
Scroll to top