Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

0

Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 1. část


Kde: na Kosu
Jak dlouho: 12 dní
Účastníci zájezdu: 4 naivní dospělí, gang čtyř dětí, jednoleté mimino



Den 1:
Přežili jsme cestu letadlem s jednoletým dítětem. Schytali jsme jen dva nenávistné pohledy, když dával (hlasitě) najevo své rozhořčení nad nastálou situací. Navzdory mým optimistickým očekáváním v letadle nespal. Nespal ani v autě cestou na letiště. Ani v autobuse cestou z letiště. Ani v hotelu. Já bych spala už jen proto, abych se o něj nemusela aspoň na chvilku starat.

Přenastavili jsme se na jižanský čas, kdy všechno bude hotové do deseti minut. Na připravený pokoj jsme v lobby čekali dvě hodiny.

Všichni milují našeho syna. Není to bohužel oboustranné, což se syn nerozpakuje dávat (hlasitě) najevo. Podobně vřelý vztah jako obsluha hotelu k synovi mají děti kamaráda ke kamení na pláži. Už ho mají nasbíraná tak tři kila. Věřím, že šutry dost litují, že taky (hlasitě) nemůžou dávat najevo svůj nesouhlas. Když děti nesbírají kameny, frekventovaně nás informují o tom, že mají chuť na zmrzlinu.

Počet přečtených stránek: 0

Den 2: 
Fouká vítr. Silný vítr. Odnáší matrace. Převaluje židle. Snažit se udržet na jednom místě všechny mrňavé hračky, jednoletého syna, osušky, klíče od pokoje, plavky a osušky a přitom nerozlít víno, je vcelku náročná kratochvíle.
Vítr nevadí pouze dětem kamaráda. Kamení se dá sbírat i při něm.

Syn začal nenávidět kočárek. Z věčného nošení máme ruce vytahané jak opičáci. Začíná si zvykat na personál. Už olíbal půlku uklízecího sboru. Jeho vztah k moři je ambivalentní. Rád k němu zdrhá, abychom moc neodpočívali. Ale neschvaluje (hlasitě), když je mokrý nad úrovní kolen.

Manžel si ulovil otravu jídlem. Odpoledne došlo víno. Nejsem si jistá, co mi dělá větší starosti.
Na zmrzlinu jsme šli už po obědě.

Počet přečtených stránek: 0

Den 3:
Přiletěl kamarád s dalšími dětmi. Dětí už je víc než dospělých. Relax začíná!
Děti přestaly toužit po zmrzlině. Místo toho nás v pravidelných interalech informují, že moře je nudné a chtějí jít hrát něco na tabletu.

Syn si zvykl na pozornost, takže se jí dožaduje od úplně každého. I od toho, kdo zrovna není nad dětmi se rozplývající typ. Tam to pak končí hlasitým nesouhlasem dítěte a káravým pohledem postiženého dospělého.

Nefunguje výtah a neteče teplá voda. Na nápravě se usilovně pracuje. Opraváře volali zrovna před deseti minutami.

Večer si jdu zaplavat. Vypadám u toho tak zbídačeně, že se odkudsi vynořuje loď a posádka se mně s obavami v hlase ptá, jestli mě raději nemají svézt zpátky na břeh. Bere mi to odhodlání k jakékoli další fyzické aktivitě.

Počet přečtených stran: 1

Den 4: 
Nefunguje výtah. Paní na recepci si pořídila nějaké divné součástky (nejspíš z výtahu), na nichž řecky a dost energicky demonstruje, proč ten krám nejede. Nošení kočárku do druhého patra je podle mě vhodnou náhražkou fyzické aktivity.

Děti se naučily objednávat si pití na baru. Od rána jsme je neviděli na pláži. Bojím se jít si pro své pití, aby mě za to barmanka neproklela do pátého kolene.

Syn zjistil, že nás při chůzi vlastně k ničemu nepotřebuje a značně rozšířil svůj operační rádius. Už si nevzpomínám, jaké to je snídat v sedě. O klidnou odpolední kávu se už ani nesnažíme. Na večeři chodíme zbaběle, až když usne.

K večeru došlo víno.

Počet přečtených stran: Přestávám to počítat. Jsem frustrovaná. Došlo víno.

Den 5:
Nefunguje výtah a neteče voda. Víno došlo před obědem. Syn se snaží napodobovat ostatní děti a objednávat si na baru. Doufám, že nikoho nenapadne volat sociálku.

Logika dětí je naprosto neprůstřelná. Když nechtějí boty od písku, nechají je raději v moři. Kamarád se díky tomu procvičuje v plavání a málem nestíhá večeři. Ale kdy jindy si zaplavat při západu slunce!

Děti po jídle tropí dramatickou scénu, že nemohou hrát na tabletech. Odmítají jít sbírat kamení, jen bezcílně bloumají po hotelu a snaží se najít někoho, kdo má tablet.

Den 6:
Na zmrzlinu musíme hned po snídani. Děti cestou hrají na tabletech. Snažíme se pronajmout auto pro devět lidí. Sehnat vznášedlo je prý pravděpodobnější.

Syn zjistil, že může komandovat i někoho jiného než rodiče. Dělá cukrbliky na číšníky, kteří mu nadšeně ukazují, jak to funguje na baru a jak to vypadá v kuchyni. Netuší, jaký bič si na sebe šijí. Ještě tu máme být šest dní…

S manželem se poprvé za celý pobyt v klidu najíme. Po jídle syn nechce zpátky k nám. Nevím, jestli jsem pyšná, jak samostatného jsem ho vychovala, nebo prostě jen zhrzená, že to trvalo trochu přes rok a už mě nepotřebuje.

0
Scroll to top