Už šest hodin jsme na cestě. Témata k hovoru dávno došla a dělám, že nevidím, jak syn i přes můj výslovný zákaz sleduje youtubery hrající Minecraft. Před námi jsou ještě čtyři hodiny cesty. Standardy poklesly.
Nutně potřebujeme pauzu a něco teplého k jídlu.
Na obzoru se objeví červené logo rychlého občerstvení. Zaženu myšlenku, že v půllitrovém nápoji je pravděpodobně víc cukru než v ideálním jídelníčku na celý den, a jen hladově kývnu, ať tam manžel zastaví.
Syn má tradičně nejvíc otázek právě ve chvíli, kdy se snažíme rychle objednat. Dnes ho zajímá, jestli mají státy kromě hlavního města i hlavní vesnici. Zasypává mě dalšími a dalšími dotazy a já cítím, jak mi buší ve spáncích. Nádech, výdech. Představ si zenovou zahrádku. Nádech, výdech. Klidně ji rozkopej, ale nekřič na dítě, které si nemělo s kým šest hodin povídat.
Abych předešla scéně, prosím ho, ať nám zatím najde místo k sezení, že mu něco vyberu. Objednávám a očima pátrám po restauraci. Syn sedí u stolu s vysokými barovými židlemi, na které se sotva vyškrábal. Na hlavě má sytě žlutou papírovou korunu a jen co mě zahlédne, rozzáří se, jako bychom se měsíc neviděli.
Před pár týdny propadl potterovské mánii. V každé volné chvilce mácháme klacky a křičíme „Wingardium Leviosa!“. Ale když ho teď vidím – šťastného po dlouhé, nudné cestě, uprostřed plastové restaurace s korunou na hlavě – říkám si, že on žádná kouzla nepotřebuje.
Protože tam, kde já vidím jen únavu a plastové příbory, on objevil žezlo a nezapomenutelné dobrodružství uprostřed dlouhé cesty.
A možná to se také potřebuji naučit – umět najít magii i mezi připálenými hranolkami.