Jak jsem byla na odpočinkové dovolené s 5 dětmi – 2. část


Abyste pochopili plný rozsah zde popisovaných událostí, doporučuji četbu zahájit popisem první části dovolené.



Den 7:
Nefunguje klimatizace.

Syn se hned po probuzení snaží prchnout z pokoje za číšníky. Už vím, že nejsem pyšná. Jen zhrzená.

Máme nový pokoj. Teče v něm voda! Z odpadu.
Syn se nás snaží rozveselit a maluje po stěnách propiskou.

Den 8:
Syn odmítá jídelní židličku, rukávky, kruh, kořárek. Vlastně cokoli, co by nám nějak mohlo usnadnit práci.

Děti projevily nečekanou míru spolupráce a sofistikovanosti. Zvládly ulovit dvě náhodné ženy, které vmanipulovaly do toho, že si s nimi nadšeně od rána hrají na tabletech, a hned po obědě je berou na zmrzlinu.
Děti nás o tom uchváceně v pravidelných intervalech informují.

Den 9:
Dohnala mě karma. A otrava jídlem. Nic moc.

Den 10:
Jedeme na výlet! Je čtyřicet stupňů ve stínu. Od rána.
Máme auto z půjčovny. Bohužel k němu zapomněli přibalit tlumiče. Dokonale splýváme s cestou před námi. Cítíme každý výmol, kanál, kamen.

Dějí se věci, o nichž jsem si nikdy nemyslela, že jsou v EU možné. Vykážou nás z benzínky, protože NEMAJÍ benzín. I na Maledivách ho prodávali v PET lahvích před každým obchodem. Hned vedle nafukovacích lehátek a čerstvě vykuchaných tuňáků.
S blikající kontrolkou je cestování hned o chlup napínavější.

Všechny památky na ostrově mají dva společné znaky:
   1. Jedná se o na sebe navršené kameny. Většinou do výšky v rozmezí 0,5 – 2 metry.
   2. Děsně na ně praží sluníčko.

Za odměnu navštěvujeme vyhlášenou rybí restauraci. Děti odmítají cokoli pozřít a dožadují se kebabu. A zmrzliny.

Ke konci výletu jsme už horkem tak zmožení, že poslední památku jako správní turisté jen objíždíme autem, abychom nemuseli opouštět klimatizované prostory. Ale aspoň jsme dost zpomalili, tak nás laskavě nesuďte!

Den 11:
Pohyb hotelem je téměř nemožný. Syn se nejdřív musí zastavit na recepci, kde dostává papírové origami. V kuchyni musíme počkat na jablko vykrájené do tvaru labutě. Následuje privátní prohlídka jídelny a buchtička. Škoda, že se nezastavujeme i na baru, protože já jsem pak vždycky zralá na víno.

Díky tomu, že neustále čekám, až si syn odbyde své sociální rozmařilosti, vím, kdo z personálu má kolik dětí, odkud pochází a kdo se právě dostal na filosofickou fakultu. Určitě to bylo jednodušší než dostat se k bazénu.

Pokud je personál náhodou tak neurvalý, že by se chtěl v klidu a nikým nerušen naobědvat, syn si najde místo, kde na něj uvidí ÚPLNĚ všichni a vybalí takové taneční kreace, za které by se nemusel stydět ani Michael Jackson. Po kom to dítě je, nemám nejmenší tušení.

Den 12:
Odlétáme.
Personál se srdceryvně loučí se synem. Děti se snaží propašovat co nejvíc kamení do kufrů.

Byla to úplně jiná dovolená, než na které jsme jezdívali bez dětí. Bylo to náročné, vtipné, svérázné, dojemné, líné i napínavé. Jsem vděčná za každý den, který jsem si tam mohla užívat.

Ale teď už vzhůru za novými dobrodružstvími, která na nás čekají v Praze. Syn se v Řecku naučil chodit a s jeho odhodláním bude do čtrnácti dnů metat kozelce, abych se s ním moc nenudila.

0

Chybí mi léto

  • Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  • Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  • Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  • Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  • Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.
0

Zapomeneme na sebe?

Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak
jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným
místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme
vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů
z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

0

Nejoblíbenější zvuk

Ptala jsem se tě už někdy, jaký je tvůj nejoblíbenější zvuk?
Pro mě to vždycky bude zvuk letního větru za soumraku. To lehké ševelení, kterým k tobě promlouvají stromy, když přestane žhnout slunce a příroda se noří do hedvábných, namodralých tónů. Poodejdeš pár kroků od přátel, kteří se vesele baví kolem ohně. Sundáš si boty. Tráva tě nejdřív trochu studí na chodidlech a na krku tě lechtají vlasy, které se přidaly k onomu úžasnému, pradávnému tanci.
Kráčíš vpřed. Pomalu a s hlavou sklopenou pokorou. Zhluboka dýcháš a jediné, na co v danou chvíli myslíš, je to, jak k tobě plují vzpomínky na nadcházející dny. Cítíš klid a stálost v nekonečném pohybu kolem sebe. Příslib dobrodružství.
Pálí tě kůže na ramenou z celodenního pobytu na slunci, ale vítr tě jemně objímá a šeptá ti, že všechno bude, jak má být. A tak si sedneš na trávu, obličej nastavíš proudícímu vzduchu a necháš se unášet.
Chtěl bys vidět zvuky?
0

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
0
Scroll to top