Sítě osudu

“Proč nejsi vevnitř a nebavíš se s ostatními? Vždyť prší.”
“No právě.”
Doufala, že stručná odpověď mladíka odežene pryč. Chtěla být sama, aby se mohla zaposlouchat do dešťových kapek a přestat slyšet agresivní tóny hudby zevnitř.

 

Na tuhle diskotéku se těšila. Poslední dobou strávila spoustu času o samotě, ponořená do každodenní rutiny a večerního čtení knížek. Měla to ráda, ale cítila, že už je na čase na chvíli opustit ulitu a nechat se vtáhnout i do jiných příběhů, než jen těch perfektně vypointovaných na stránkách románů. Chtěla se zase jednou střetnout s životem v jeho všednosti a obyčejnosti.

 

Když se na diskotéku chystala, představovala si, jak se noří do rozhovorů s ostatními, jak nesměle pokukuje po tom nekrásnějším chlapci na parketu a jak se pak spolu culí nad skleničkou vína.

 

Ale místo toho se setkala se skupinou mladých lidí, kterým se nepovedlo včas uniknout. Skončili přivázaní k jednomu maloměstu a k sobě navzájem. Většina z nich se znala z mateřské školky i z postele. Měli pohaslé pohledy, protože se smířili s tím, že je nečeká ten zářný osud, který si pro sebe představovali v patnácti.

 

A když se trochu opili, na povrch probublala skrytá agresivita pramenící z toho, že jim pomalu začalo docházet, že jsou přesně takoví jako jejich rodiče, proti kterým se dřív tak silně bouřili. I když to ještě nebyli schopní říct nahlas, věděli, že budou chodit ve stejně vytahaných teplácích a lovit slevy z akčních letáků. Že budou nesnášet svoji práci a jejich děti se jim za to všechno budou smát. Už je pomalu začínal osud vplétat do svého neustále se otáčejícího kola. Motal je do sítí, které si na sebe proti své vůli splétali tím, že se rozhodli zůstat.

 

A proto teď seděla venku. Poslouchala déšť a snažila se nenechat chytit do sítě, kterou pro ní začínal tkát mladík, jenž za ní přišel ven.

0

Záblesky nereality

Houpací křeslo bylo nejoblíbenějším místem v jejím bytě. Už něco pamatovalo. Při každém zhoupnutí trochu zavrzalo a když ho dostala, musela ho nechat přečalounit. Bylo trochu prosezené a na opěradlech se místy odlupoval lak. Ale nic z toho jí nevadilo, protože to byl její koutek, ve kterém se na stránkách knih nořila do cizích světů a cizích myslí.

Stálo u okna, takže skoro až do setmění mohla číst jen při denním světle. Když se město zahalilo do tmy, mohla pozorovat, jak se jako malé ohníčky rozsvěcují jednotlivá okna v domech naproti. A jak se některé obrysy města ztrácí v temnotě a jiné naopak jako by se až v noci chopily své vlády.

U stěny naproti houpacímu křeslu se tyčila vysoká knihovna přeplněná knížkami. Některé z nich četla, některé ne. A ani to neměla v plánu. Vždycky říkala, že je její povinností některé knížky prostě jen vlastnit, poskytnout jim domov, jako se jiní ujmou zatoulaného kotěte.

Byly dvě doby, kdy si v křesle četla ze všeho nejraději.
Během jarních rán, protože mezi devátou a jedenáctou do místnosti pronikalo to nejkrásnější světlo, díky kterému zrnka prachu vypadala, že se třpytí. A listy knih byly zbarvené do oranžova, jako by se každou chvíli chystaly vzplanout. Uvařila si vždycky kávu, položila ji na stoh knih, které měla vedle křesla a sloužily jako odkládací stolek. Pod šálek dala ubrousek, aby náhodou některou z knížek nepolila, a začala číst. Klidně by tak mohla strávit několik dní v kuse. Ale volání povinností z reálného světa jí to jen málokdy dovolilo.

Tím druhým momentem bylo, když jsi přes noc zůstával u ní na návštěvě. Potom, co jsi usnul, potichu se vyplížila z postele, natáhla na sebe květovaný župan a usadila se do křesla. Rozsvítila lampičku a ponořila se do příběhů. Všechno bylo lepší, když jsi byl s ní. I když to byly jen kratičké, ukradené okamžiky. Záblesky nereality.

Věděla, že občas jen děláš, že spíš, protože jsi miloval sledovat ji ztracenou v knížce. Miloval jsi tu její maličkou vrásku na čele, která jí tam vyskočila vždy, když příběh začal být napínavý. Jak se jí zrychlil dech, trochu jí zčervenaly tváře a jak netrpělivě otáčela stránku za stránkou. A ona věděla, že ji takhle pokradmu sleduješ. Ale nikdy nic neřekla, protože si byla moc dobře vědoma toho, že spousta magie zmizí, když se převtělí do slov.

0
Scroll to top