Chtělo by to víc třešní

Pořád někde čtu, jak jsou lidé osamělí a málo spolu mluví. Myslím si, že je to tím, že po okolí roste málo třešní!

Abych to uvedla na pravou míru…
Bydlím v domě se zahradou, kterou sdílíme s ostatními nájemníky. A na té zahradě roste pořádná třešeň. Před pár týdny byla tak obsypaná, že byla víc červená než zelená.

Kouzlo, kterým všechny z domu omámila, bylo nejdřív jen nenápadné. Na konci jara kromě klasických řečí o tom, jaké je dneska počasí, jsme se sousedy doufali, že třešně stihnou dozrát. Že nepřijdou mrazíky nebo že je nesežerou ptáci a nerozpíchají vosy.

Když se třešně začaly červenat, rozjelo se to naplno. S majitelkou domu jsem vedla několik odborných konverzací o tom, jak pod strom správně umístit štafle, abych se z nich nezřítila. S místním správcem jsem zase debatovala, jaká je optimální cesta na lezení po větvích, aby se člověk dostal až do koruny stromu.

Můj jednoletý syn se mě díky třešni naučil perfektně komandovat, protože vždycky, když jsem ho posadila na houpačku, začal ukazovat ručkama nahoru a horlivě opakovat “to to to”, dokud jsem mu nedala tolik třešní, že mu pomalu lezly i ušima.

S kamarádem jsem se viděla hned dvakrát za týden jen díky tomu, že jsem mu při první návštěvě barvitě popisovala, jak lahodně třešně chutnají. Takže v neděli musel přijít znovu, aby si pro sebe taky aspoň misku natrhal.

Vidíte? Takže jestli chcete víc příležitostí vídat se se sousedy a přáteli, vysaďte někdě třešeň a bude to!

+1

Proč jsem díky minulosti v současnosti mnohem klidnější

Nedávno jsem se prokousala knížkou Z dějin české každodennosti. Už jsem četla i zábavnější počiny, ale spousta informací tam byla tak zajímavá, že jsem se prostě musela probojovat až do konce. A jsem ráda, že jsem tak udělala, protože to byla po dlouhé době zase jedna z těch knih, při kterých jsem měla několik aha momentů.

Tím prvním bylo to, že bych měla přestat fňukat, jak málo mám od narození syna volného času. Celkově koncept pěstování si koníčků je dost moderní záležitostí, která se mezí středními vrstvami začíná objevovat až někdy v 18. nebo 19. století. Do té doby se prostě jen dřelo. Připomínám si to vždycky, když zapnu pračku a myčku, pustím automatický vysavač a z Rohlíku si nechám dovézt nákup. A pak najednou ta hoďka denně, kterou mám sama pro sebe, vypadá jako dobrý luxus.

Tím druhým momentem bylo to, že spousta rozhodnutí není až takové drama, protože si často vybíráme jen mezi správným a správnějším. Už to není o tom, jestli si mám dát zbytek té ovesné kaše k obědu nebo k večeři, když další jídlo už nebude. Jestli oblečení bude ještě vůbec držet pohromadě, když na něj našiju další záplatu, a jestli mám jít k sousedům na návštěu, když tak divně kašlou a ve vedlejší vesnici prý řádí mor. To pak najednou ta naše současná dilemata, jestli přikrmovat od pátého nebo šestého měsíce, jestli radši koupit tričko z háemka nebo ze Zary, a jestli nebude kolegům vadit, když s rýmou zůstanu na homefficu, působí dost banálně. Aspoň pro mě.

Jestli někdy máte podobně jako já pocit, že potřebujete získat trochu širší perspektivu, jak ten náš život uchopit, self help knížek jste přečetli už tolik, že byste se mohli nechat certifikovat jako životní koučové a stejně vám přijde, že uspokojivých odpovědí se vám nedostalo, doporučuji probádat vody historické a etnologické literatury faktu. Je osvěžující vidět kolik různých forem, podob a odstínů lidská společnost může nabývat.

+1

Praha je taky chic!

Po dlouhé době  jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.
Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně – sama jsem se u klíčového slova “parisian” kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.
Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo!
Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?
0

Jste připraveni hledat své motýly?

Seděla jsem otráveně na posteli. Přede mnou hromada neposkládaného prádla. Za okny se to mračilo tak, jako by měl v následujících minutách přijít konec světa. Můj zamračený výraz nadcházející apokalypse úspěšně konkuroval.
Hodila jsem vedle sebe sto dvacátý pár šedivých ponožek a bezmyšlenkovitě jsem se začala natahovat pro kalhotky. Když tu se mi pod rukou něco lehounce pohnulo.
V první chvíli jsme s leknutím ucukla. Od vypraného prádla přeci jen nečekáte, že se bude hýbat.
Ale pak jsem se zvědavě podívala zpátky a všimla si, že na černé krajce leží motýl.
 
Párkrát nesměle otevřel a zavřel křídla.
Ale i to stačilo, aby moje myšlenky projasnil zářivými odstíny cihlově červené a zahnal všechny chmury, které se na mě valily z okolních bouřkových mračen.
V tu chvíli jsem se rozhodla, že bez ohledu na to, v jaké kdy budu náladě, nechám se od okolního světa příjemně překvapovat. Vždy si najde způsob, jak zlepšit náladu. Jde jen o to pořádně se dívat.
A co vy, jste připraveni hledat své vlastní motýly?
0
Scroll to top