Cesta na jih za rodinou – rozuměj z Prahy do jižních Čech – je pokaždé komplexní logistický projekt. Termín návštěvy se domlouvá týdny dopředu. Porovnávají se kalendáře, přehazují se už naplánované akce, ladí se detaily, trochu se psychicky vydírá. A když se konečně všichni shodnou na datu, kdy se uvidíme, začne se řešit čas příjezdu.
„V kolik přijedete? A proč ne už ve čtvrtek? A když teda v pátek, tak snad aspoň dopoledne?“
Musí to být dostatečně brzy, aby to nevypadalo, že se nám nechce, ale ne zase tak brzy, abychom nestíhali práci.
A to vše se musí skloubit s vhodnými vlaky. Je třeba započítat tři přestupy, různá zpoždění. Takže kalkuluji, vytvářím excelové tabulky. A do toho se syn neustále dožaduje pozornosti.
Není tedy divu, že jsem minulý pátek jízdenku prostě koupila blbě.
Syn vyzvednutý ze školy už po obědě, první vlak podle plánu – dokonce s půlhodinovou rezervou. Na hlavním nádraží ale zjišťuji, že náš spoj jede až za hodinu a půl. Hodinu a půl! Celé moje plánování je v troskách.
První reakce: koupit novou jízdenku. Ano, starou mi nikdo neproplatí, nebudeme mít místenku a s největší pravděpodobností budeme stát v uličce. Ale aspoň všechno pojede podle plánu.
Pak si ale vzpomenu na ranní článek o tom, že bychom se měli každý den zeptat sami sebe: „Co můžu udělat, aby byl dnešek krásnější, než jsem si původně představovala?“
Takže plán změním.
Pro žádnou novou jízdenku se nehrnu. Chytím syna za ruku, zasmějeme se tomu zmatku a jdeme do kavárny. Máme přece celou hodinu a půl. Objednáme si něco dobrého k jídlu. A k tomu domácí fialkovou limonádu. Jen tak, pro radost.
Syn se nacpe, přepije a s vážnou tváří prohlásí, že bychom měli „špatné jízdenky kupovat častěji“. A pak celý víkend babičce otrhává macešky ze záhonu a chce všem vyrábět fialovou limonádu.
A já si v duchu říkám, že tentokrát jsem to rodičovství zvládla docela dobře.