Minulé dny se nesly v přísném nouzovém režimu. Tropická vedra nás spolehlivě zahnala do stínu a donutila nás fungovat jen na poloviční úvazek. I tak se ale v tomhle zpomaleném čase odehrálo pár momentů, které mi zaručeně utkví v paměti.
Za prvé: stala se nevídaná věc – poprvé v životě někdo ocenil mou aristokratickou bledost! V době, kdy se všichni snaží chytat bronz (a já se před sluncem schovávám jako upír), to bylo nečekaně lichotivé pohlazení po duši. Když je to ještě od člověka z oboru (rozuměj dermatologa), potěší to dvakrát.
Hned nato se mi naskytl další nezapomenutelný letní obraz: venku jsem potkala paní v zářivě žlutých kalhotech a žlutém pruhovaném tričku. Kolem ní kroužil roj, který by si zasloužil fotku. Ale aspoň jsme si popovídaly o tom, jak když se nudí, vypráví dětem v metru pohádky.
Když opadlo to nejhorší horko, pustila jsem se do záchranných prací na terase. A stal se zázrak! Poprvé jsem se odhodlala rostliny pořádně pohnojit a terasa se mi okamžitě odvděčila – všechno v podstatě přes noc nádherně a bujně nakvetlo.
Ta minulá návštěva u kamarádky ve mně navíc zanechala tak silnou stopu, že jsem sebrala poslední zbytky sil a vrhla se do strategického plánování naší zahrady. Udělala jsem kompletní analýzu záhonů a poctivě nakreslila plán, co kam příští rok zasadíme. Mám z toho obrovskou radost – z pocitu bezmoci a kapitulace se najednou stal jasný plán, na který se začínám těšit.
Zbytek týdne byl plný milých návštěv, povídání a taky jednoho zásadního letního potěšení: možnosti mít dokořán otevřená francouzská okna do zahrady. Ten pocit, kdy se hranice mezi domem a venkem úplně smaže a dovnitř proudí teplý vzduch a šumění listí, miluju.
A mezi tím vším se mi dokonce povedlo zase o kus pohnout se svetrem pro syna.