Uplynulý týden v Milevsku byl lekcí v hledání rovnováhy mezi rodičovským vyčerpáním a neutuchající potřebou vidět svět kolem sebe tvořivýma očima. Mladší syn se totiž rozhodl, že začne lézt. Výsledkem byla celodenní frustrace z neposlušného těla a noci plné probouzení, kdy mu nově nabytá dovednost nedala spát.
Jenže každá bezesná noc má i svou světlou stránku – tentokrát doslova. Díky časnému vstávání jsem stihla focení při východu slunce. Znovu mě fascinovalo, jak světlo dokáže proměnit místo, které člověk viděl tisíckrát, v něco magického. Fotila jsem louku, kde jsem jako malá pomáhala hrabat seno (činnost, kterou jsem z hloubi duše nesnášela) a ze které nás děda vozíval domů na kárce naložené suchou trávou.
Dokud ranní světlo drželo, pokračovala jsem v tréninku zachycování detailů ve sklepě a na zahradě. Po návštěvě výstavy Czech Press Photo se totiž snažím víc zaměřovat na reportážní kompozici a mikropříběhy všedních věcí.
K tomu jsem odstartovala novou mini sérii fotek městských garáží. Nevím, jak je to možné, ale před vraty pokaždé narazím na nějaký absurdní vizuální prvek – tentokrát to byl pohozený kýbl s rozlitým asfaltem. Jak tam někdo hodlá zaparkovat auto, mi zůstává záhadou.
Když po jednom nekonečném odpoledním uspávacím maratonu hrozilo, že vylétnu z kůže, sbalila jsem se a zamířila do nejbližší kavárny. Tam se zrodila skvělá výzva: po zbytek pobytu vyzkoušet každý den jednu novou milevskou kavárnu. Ačkoliv to tady dobře znám, kavárenskou scénu jsem dosud míjela, a tak jsme si z toho udělali poctivý denní rituál.
Cestou domů mě přepadla melancholie z pocitu, že už v životě nezažívám žádná opravdová dobrodružství. Vesmír na sebe nenechal dlouho čekat. V parku jsem náhodou zahnula na neznámou pěšinku a objevila propracovaný příbytek z větví, který si v křoví postavily děti. Bylo to tak napínavé a tajemné, že jsem tam hned druhý den musela vzít staršího syna. Ten zrovna žije fantasy ságou Eragon, takže celou výpravu s nadšením vykřikoval, že je pravý Dračí jezdec. Když jsme pak společně brodili malý potůček, uvědomila jsem si, že to klukovské nadšení prozkoumávat neznámé světy naplno sdílím s ním.
Tvůrčí studnici jsme doplňovali i dál. V milevské galerii jsme navštívili výstavu místních umělců (syn si tam rovnou vymodeloval sošku ze samotvrdnoucí hmoty) a musela jsem uznat, že zdejší tvůrci působili nesmírně originálně a svěže.
Následující návštěva Muzea milevských maškar ve mně navíc zažehla neodbytné nutkání vyrobit technikou kašírování vlastní autorskou masku. Ne lidovou, ale temně fantasy. Snad na to brzy najdu chvilku klidu.
A jak znělo mé letní motto? Jak můžu dnešní den udělat lepší, než jsem původně plánovala? Když nás jedno ráno vyhnal z postele budíček už v 5:10, nepropadla jsem marnosti. Vzala jsem obě děti a vyrazili jsme na ospalé náměstí pro horké, čerstvě upečené rohlíky. Sedět v probouzejícím se městě, snídat křupavé pečivo a dívat se, jak první ospalci spěchají do práce, byl pro staršího syna tak silný zážitek, že o něm nadšeně vyprávěl ještě večer před spaním.
