Hned první školní den jsem chtěla vzít obě děti na slavnostní výlet. Jenže od rána se kupil jeden zádrhel za druhým a celé to vyvrcholilo ve chvíli, kdy přestaly jezdit vlaky!
Vzala jsem to jako znamení shůry. Výlet jsme odpískali a skončili v naší oblíbené kavárně. Syn tam potkal několik spolužáků a pustili se do hraní dámy – jeden hrál klasickou a druhý žravou variantu, takže ve výsledku oba pokaždé vyhráli. Já si dala ledovou kávu a nakonec z toho bylo pohodové odpoledne.
Mám doma pár starých knížek, ze kterých jsem si chtěla pro čistou relaxaci vyrobit koláž. Poctivě jsem vystříhala hromadu fotek… a pak se k tomu celý týden nedostala. Ale aby mi to vesmír trochu vykompenzoval, vzala jsem stejnou techniku a společně se synem jsme vytvořili titulní stranu jeho portfolia na prvouku. Kreativitě bylo učiněno za dost a ještě jsme měli hezký společný čas.
Při tom stříhání jsem mimo jiné listovala starou vyřazenou publikací o focení z 90. let. Byl to fascinující vizuální exkurz: některé fotky vážně nezestárly dobře a křičely devadesátkovým nevkusem, zatímco jiné působily naprosto nadčasově i dnes. Znovu jsem si ověřila jednoduché pravidlo: čím je fotka přirozenější (světlem, pózou i celkovým stylingem), tím lépe odolává zubu času. Porovnejte sami.
V půlce týdne mě přesto dohnala malá tvůrčí krize. Únava, minimum volného času a pocit, že mi nic nejde pod rukama. Vždycky zapomenu, že v malování jsem naprostý začátečník – ukousnu si příliš velké sousto, zklamu se a to mě pak zase na několik týdnů spolehlivě odradí. A nepomohlo ani to, když jsem se při jedné procházce s kočárkem snažila fotit pouze ponuré, zanedbané detaily. Bavilo mě to, ale tentokrát jsem od sebe (oprávněně) čekala trochu víc.
Ve volných pětiminutovkách jsem začala studovat, jak se profesionálně navrhují trvalkové záhony. Cílem je proměnit plácek před domem v malý květinový ráj plný textur a barev, které pokvetou od jara do podzimu. A třeba už pak budu mít i dost materiálu na tvorbu kytic. Dávat lidem v okolí ke každé příležitosti vlastnoručně vypěstované a uvázané kytice je mým snem už pěkně dlouho.
Na víkend jsme vyrazili za rodinou a já se po celém týdnu drobných nezdarů cítila kreativně úplně vybitá. Zabalila jsem proto do batohu zrcadlovku s odhodláním to zlomit. A povedlo se!
Nejdřív jsem dokumentovala výlet na jedno kouzelné místo, kde se dalo jezdit po rybníce na prámu, schovávat se v houštinách kolem a hrát dřevěné kuželky. Mám podobná místa moc ráda. Negenerují žádný zisk, nejsou na nich reklamy, a přesto si někdo dá čas, aby je vybudoval a udržoval.
A potom, během zlaté hodinky, jsem nafotila velký společný rodinný portrét. Nejenže z toho mám obrovskou radost, ale ještě jsem si velice prozíravě připravila skvělý základ na vánoční dárky.