V mém rodném městě žije zahradník. Ať je patnáct pod nulou nebo nad, nevidíte ho jinak než v zálesáckých khaki šortkách s milionem kapes. A kamkoli je to možné, přemisťuje se na svém traktůrku na sekání trávy. Svojí práci nesnáší (až na ten traktůrek, samozřejmě) a proto se pravidelně posilňuje alkoholem.
Díky jeho péči například parčík před základkou zdobí dva úplně vyschlé keře a živý plot, který je vždy ořezaný tak nekonvenčním způsobem, že musíte přemýšlet, jestli je to pokus o moderní abstrakci, který nejste schopni ocenit, nebo prostě jen moc ferneta.
Jako malí jsme se ho báli, protože neodpovídal na pozdravy a jen se mračil. Jako trochu větší jsme ho podezřívali z toho, že na školní záhony, kde jsme v rámci výuky pěstovali mrkve a ředkvičky, schválně lije kyselinu, protože tam nikdy nerostlo ani bodláčí. (Od původní myšlenky, že by to byl fernet jsme rychle upustili. Takhle by přeci neplýtval.)
Prý se nikdy nesmířil s tím, že mu před chalupou na Šumavě vede běžkařská stezka. A tak ji v zimě chodil polívat vodou, aby to těm bídákům trochu znepříjemnil.
A já si někdy říkám, kdo z nás dvou to má v životě vlastně jednodušší?
Jestli já, která se snažím hledat krásu a skryté významy za každou vykvetlou květinou.
Nebo on, kterému prostě stačí traktůrek a fernet.