Author: Jarka

  • 11 způsobů, jak si do týdne znepřátelit nové sousedy

    1. Při stěhování do bytu zablokujte autem na několik desítek minut vchodové dveře.
    2. Poté na několik dalších desítek minut zablokujte výtah.
    3. A chodbu přede dveřmi k vám do bytu.
    4. Řezejte.
    5. Vrtejte.
    6. Zatloukejte.
    7. Šoupejte.
    8. Vše
      dělejte ideálně dlouho do noci a hned zase brzy od rána. Ten, kdo kolem vás nebydlí, by si mohl myslet, že jste velice pracovití. Ti, kdo to
      skutečně budou muset poslouchat, vás budou pouze nenávidět.
    9. Když už si sousedi budou myslet, že je po všem, udělejte kolaudaci bytu s přáteli. Pijte dlouho do noci a pořádně nahlas si povídejte.
    10. A poslouchejte přitom hlasitou hudbu. Ideálně něco tak jemného a přáleského jako je metal.
    11. Rozjeďte párty natolik, že účastníci budou zvracet z balkonu…nikoli nenápadně uprostřed noci, to je pro amatéry. Hezky za bílého dne, ať sousedi ví, komu přijít poděkovat.
  • Co jsem se naučila ve … Skotsku

    1. že pokud chcete koupit v prodejně alkohol před desátou hodinou,
      způsobíte malý kolaps daného zařízení. Zablokují se pokladny a budou
      zalarmováni všichni sekuriťáci!
      .
    2. že kruhové objezdy tam mají ještě častěji než ve Francii,
      .
    3. že rozlišit, co je kruháč a co normální křižovatka, je občas docela
      problém, protože kruhové objezdy jsou často značené jen bílým flekem
      uprostřed křižovatky,
      .
    4. že v některých částech Skotska fouká tolik, že stromy rovnou rostou nakřivo,
      .
    5. že vypít v tom “lehkém vánku” kávu někde pod otevřenou oblohou, je
      doslova nadlidský výkon. Máte ji během minuty studenou a kelímek celou
      dobu musíte ostražitě hlídat, jestliže ho nechcete honit po půlce parku,
      .
    6. že když turisti nosí dvě až tři vrstvy termo oblečení, místní chodí
      běhat ven v tričku a šortkách … a pořádné kožešinové čepici.
  • Co jsem se naučila v … dubnu

    1. Že překládat maďarské Elle pomocí Google Goggles neposkytuje moc smysluplné výsledky. A navíc se na vás lidé ve vlaku dost divně koukají, když zběsile fotíte jednu stránku za druhou.
      .
    2. Že neexistuje moc příjemnějších kombinací, než první jarní bouřka, miska plná jahod a napínavá knížka.
      .
    3. Že když si chcete hrát na navigátora, nejprve je lepší si
      zjistit, že nemáte jít podle toho, kam na kompasu na mobilu ukazuje
      červené N, ale velká blikající šipka.
      Ostatní se vám pak nebudou smát.
      .
    4. Že není úplně od věci pravidelně ukládat to, na čem už několik hodin pracujete. Nikdy nevíte, kdy se zedníci ze sousedního bytu z nenadání rozhodnou vypnout pojistky pro celé patro.
      .
    5. Že když si na podzim koupíte malé boty, budou vám úplně stejně malé i na jaře. Opravdu!
      .
    6. Že jakmile si naistalujete Evernote do mobilu, strávíte celý den děláním seznamů. Seznamů, co musíte udělat. Seznamů, co musíte koupit. Seznamů seznamů…
      .
    7. Že existují i lepší seriály než Game of Thrones. Než mě ukamenujete, koukněte se na třetí sezonu Borgias!
      .
    8. Že některé sázky prostě nevyhrajete. Ano, těch 150 stránek jsem prostě napsat nezvládla.
      .
    9. Že když reklamujete presovač, protože vám dělá kávu pod
      malým tlakem, adekvátní opravou je podle všeho vyměnit sítko, přes které
      se káva cedí.

      .
    10. Že nejlepší terapií proti stresu je procházka v přírodě a poslouchání toho, jak zpívají ptáci. Tedy alespoň těch odolných jedinců, kteří přes tu naší půlroční zimu neumrzly 🙂
  • Co jsem se naučila v … březnu

    Že i na jaře může vytrvale sněžit. A i když se třeba postavíte na hlavu, nic s tím nenaděláte.

    2. Že sotva se naučíte zacházet s Facebookem, zase ho předělají.

    3. Že předělávat webové stránky jde v podstatě do nekonečna. A stejně nikdy nebudou přesně takové, jako byste si přáli.

    4. Že zjistit v půl druhé ráno, že vám chybí poslední díl neskutečně napínavého seriálu, není rozhodně nic příjemného. Moc v klidu se pak nevyspíte, když musíte čekat až do rána, abyste zjistili, kdo za všemi těmi intrikami vlastně stojí!

    5. Že i Simmel může napsat špatnou knížku! Ale doufám, že jen tuhle jednu.

    6. Že napsat 150 stránek souvislého textu je zatraceně těžké. A když ještě chcete, aby to bylo i trochu napínavé, je to téměř nemožné.

    7. Že když najdete kalhoty, které dobře padnou, je nejlepší koupit rovnou dvoje. Protože hon za dobrými kalhotami je dost podobný hledání svatého grálu.

    8. Že je možné v kuse zkouknout celou sezonu seriálu. Aneb co je lepšího než maraton Game of Thrones 🙂

    9. Že když musíte dát reklamovat presovač, zjistíte, že i rozpustná káva je dobrá. Ale rozhodně to neznamená, že byste byli závislí ka kofeinu!

  • Co jsem se naučila v … únoru

    1. Že škrabkou z Tesca za devatenáct korun auto z ledu prostě nevysekáte.

    2. Že sněhové cukroví v únoru chutná snad ještě líp než o Vánocích. Ale výčitky svědomí pak máte úplně stejně.

    3. Že je těžké nebýt workoholik, když milujete to, co děláte.

    4. Že když si objednáte aromatickou lázeň, ve skutečnosti to
    znamená jen to, že vám napustí vanu horkou vodou, přidají trochu vonného
    olejíčku, nastaví minutku a na půl hodiny odejdou.
    Nejen, že se po pěti minutách začnete hrozně nudit, ale navíc vám to ještě bude připadat, jako by za rohem čekali
    A hrozně se diví, když se snažíte došplouchnout vodu na druhý konec vany, protože se po pěti minutách hrozně nudíte.

    5. Že poslouchat hudbu, když vám jedno sluchátko chvílemi přestává hrát, je dost nervy deroucí.
    A rozhodně se pak míjí účinkem to, když se hudbou snažíte navodit
    příjemnou, tvůrčí atmosféru. Jediné, v čem budete velice tvůrčí, jsou
    představy toho, jakými všemi způsoby byste se sluchátek mohli zbavit.

    6. Že když po roce začnete hrát dobrou počítačovou hru, neuděláte nic jiného kromě toho, že postřílíte pár nepřátel. A odhalíte světovou konspiraci týkající se lidských augumentací. Rozhodně ale neuděláte moc věcí do práce.

    7. Že zabetonovat omylem provrtanou zeď může zedníkům trvat celý měsíc. A další měsíc bude zřejmě ještě trvat to, než stěnu namalují. Teď si v předsíni připadám jako na výstavě obrazů od Rothka.

    8. Že když cestou na poštu uklouznete na zasněžené louži, dá se to považovat za nepříjemnou náhodu. Ovšem když na tom samém místě uklouznete i cestou zpátky, začnete pochybovat o své šikovnosti.

  • Co jsem se naučila v …lednu

    1. Že nálepky na nehty, které mají být “super long lasting”
    jsou vyráběny nejspíš pro někoho, jehož prací je pouze jednou za čas
    vyťukat nějakou SMSku.
    Pokud je zapřáhnete do normálního provozu, do dvou hodin vám opadají.2. Pokud se vrhnete do velkého úklidu a v nevětrané místnosti začnete používat
    velké množství chloru, může vás začít pořádně bolet hlava a pálit v krku.
    Nehledě na to, jak chlor hezky voní.

    3. Že někde v bytě je černá díra, která pohlcuje všechny balzámy na rty. A pírka do vlasů. A černé gumičky.

    4. Že pět let studia ekonomie na vysoké škole není ani zdaleka předpoklad pro rychlé vyplnění daňového přiznání.

    5. Že když sousedi renovují byt, můžou se provrtat až k vám do předsíně. A zedníci z toho pak budou tak fascinovaní, že si u toho budou pořizovat fotky.

    6. Že když jdete po pěti letech bruslit, je dobré zkontrolovat, jestli máte na obou bruslích tkaničky. Pět let je dost dlouhá doba na to, aby se jedna z nich zvládla vyvlíknout a utéct kamsi do neznáma.

    7. Že není příliš strategické uzavírat sázky po vypití několika skleniček vína. Druhý den ráno se budete dost divit, k čemu jste se zavázali.

  • Co jsem se naučila v … prosinci

    Že když náhodou svléknete v přírodě mladou krásnou modelku, městská policie má kratší zásahovou dobu než ambulance nebo americký SWAT tým.
    .
    Že když v kině při cestě na záchod omylem použijete únikový východ, může být docela problém dostat se bez vstupenky zpátky do sálu.
    .
    Že týden na nakoupení všech vánočních dárků prostě nestačí.
    .
    Že je možné koupit lepidlo, které nelepí. A snažit se s ním pak připevnit mašle na zabalené dárky je zkouškou nervů pro nejednoho cholerika.

    .

     

  • Jak jsem nakupovala dárky

    Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už
    mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si
    v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co
    skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.
    Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě
    začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu
    chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím
    svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do
    stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo
    může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když
    se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.
    Ráno se probouzím
    s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že
    jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale
    co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod
    k panice.
    Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych
    s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a
    jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám.
    Hrdost se mě drží ještě další čtyři
    dny.
    Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto
    z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj
    pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě
    sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že
    zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že
    si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží
    materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.
    Procházím Olympii poprvé, abych
    zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení.
    Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo
    oblečení.
    Procházím Olympii podruhé,
    protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo
    každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…
    Pocházím Olympii potřetí a
    nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju
    tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco
    pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.
    Po dobrých deseti letech vstupuju
    do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu
    regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se
    strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké
    jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně
    ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju
    penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas
    zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky
    pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou.
    Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou
    některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci
    vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.
    Mise skoro splněna. Teď už jen
    nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!),
    přísady do těsta na perníčky a hurá domů!
    Z nákupního maratonu jsem
    natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.
    Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky
    z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že
    dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi
    před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela
    nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“
    kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.
    Večer se hrdinsky pouštím do přípravy
    těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na
    kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně
    marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné
    konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje
    moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat
    vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.
     Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a
    nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale
    naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno!
    Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do
    tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už
    nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne,
    a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.
    Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má
    ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně
    vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.
    Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout
    svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak
    zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že
    bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak
    neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro
    hodinu.
    Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do
    auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem
    jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely
    dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.
  • Co jsem se naučila v … listopadu

    Že nechat si vyměnit pneumatiky může být docela kovbojka. A že při tom můžete provolat víc času než při rušení tarifů u telefonních operátorů.
    Že když zatlušete hřebík šikmo dolů, ten kalendář na něm prostě viset nebude.
    Že když si na chvíli odložíte v bankomatu platební kartu a odejdete nakupovat, nejen, že si nic nekoupíte, ale přijdete i o tu kartu. Ale na světě jsou i takoví lidé, kteří když najdou cizí kartu, nepokusí se z ní vybrat, co půjde, ale radši ji nechají zablokovat, aby se o to nemohl pokusit někdo další. Což může otřást vaším skeptickým pohledem na lidi.
    Že je jedno, jak brzo se před odchodem začnete připravovat. Stejně vám vždycky pět minut bude chybět.Že když si podruhé za sebou koupíte o číslo menší boty, je s vámi něco vážně v nepořádku.

    Že profíci mají nakoupené všechny vánoční dárky už v listopadu. Ale vy se prý nemáte stresovat tím, že nemáte ani mlhavou představu, co kom koupit. Na všechno budete mít čas v půlce prosince (hahaha).

  • Jak jsem měnila pneumatiky

    Parkuju před pneuservisem. Zimní
    pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním
    sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými
    parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent!
    Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě
    kráčím do pneuservisu. 
    Technik mě vítá
    s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár
    jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci
    emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.
    „Máte ty pneumatiky s disky?“
    ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to
    proboha disky? Nevinně krčím rameny.
    „Co máte za auto?“ pokračuje dál
    s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a
    začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
    Po dobrých deseti vteřinách něco
    nesměle pípnu a technik pokračuje:
    „Jezdíte s tím autem víc po
    městě nebo mimo něj?“
    „Myslíte na počty kilometrů nebo
    frekvenci?“
    Teď je zase řada na technikovi,
    aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco
    trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě
    byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.
    Odchází s tím, že za deset
    minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály
    z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct,
    když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 
    Vyhrkne na mě cosi
    nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou
    pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou
    větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte
    letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
    „Nešlo by to nějak dotáhnout?“
    Technikovi se na tváři objeví
    shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic
    vysvětlovat, a kroutí hlavou. 
    „A co bych s tím teda měla
    dělat?“ ptám se neohroženě dál.
    „Můžete ty pneumatiky vrátit.
    Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
    „Kolik stojí disky?“ tážu se a
    představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že
    bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
    „Tisíc pět set,“ odpovídá technik
    pohotově.
    „Tak to beru, objednejte je,“
    říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu
    se poradit s přítelem).
    „Chcete tu rovnou nechat ty
    pneumatiky?“
    „Jasně, bude to jednodušší,“ a
    spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.
    Když jsem doma, volám příteli,
    abych mu podala report o celé akci.
    „No, takže nám z toho
    obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená
    automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na
    to budou sedět.”
    “Nechtěla bys radši zavolat
    do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
    Nechtěla, ale nechávám se
    přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám
    hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!
    Volám do pneuservisu, že nebudu
    chtít disky.
    “Jak jsem zjistila, poslali
    nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne
    patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se
    moc omlouvám já.
    “Ale čtrnáctky vám poslali,
    to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu
    hlavou honí: “Blbá ženská…”
    “Ahá,” odpovídám
    nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám
    potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.
    Ale…
    Hned druhý den volá technik:
    “Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám
    přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
    “Ano,” přitakávám a až
    tak moc nevnímám, co říká.
    Že něco nehraje, mi začne
    docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za
    jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
    Radostnou zprávu hned volám
    příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že
    bychom ty disky teda nechtěli.
    Telefonní číslo onoho
    blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě
    ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”
    Opatrně mu sděluji, co mi leží na
    srdci.
    “Jó pani, to už je
    pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to
    všechno smontovali dohromady.”
    Pípnu něco o tom, že teda zítra
    přijedu a zavěšuji.
    Druhý den s posledními zbytky
    hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách
    opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem
    provedla s naší pověstí.
    Ale má to i kladnou stránku: S
    přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu
    zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.