Author: Jarka

  • Jak jsem škrábala

    Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

    Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

    Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

    Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

    Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

    Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

    Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

    Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

    No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

    Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

    Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

  • Jak jsem byla hospitalizována

    Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
    Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
    Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
    Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
    Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
    Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
    Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
    Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
    A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.