Category: K zamyšlení

Stává se mi to ve dvou situacích – na začátku nového roku a během dlouhé dovolené. Přepadne mě nutkání sepsat si vizi toho, jak úplně překopu a zdokonalím svůj život. Jak se ze mě stane ta nejlepší možná verze sebe sama: disciplinovaná, systematická, s jasnými rutinami a pocitem, že má všechno pevně pod kontrolou.

Letos jsem do téhle pasti málem spadla znovu. Než jsem ale sedla k zápisníku a začala do něj házet jedno novoroční předsevzetí za druhým, náhodou jsem otevřela diář z roku 2013. Měla jsem v něm vypsaný dlouhý list předsevzetí, dokonce roztřízený podle kategorií. Četla jsem položku za položkou a nestačila se divit tomu, jak moc se tehdejší předsevzetí podobají těm, která jsem si chtěla sepsat letos. A kolik z nich jsem stále nesplnila. Ani po dvanácti letech.

Nejdřív mě to trochu demoralizovalo. Celý koncept „lepšího já“ mi začal připadat jako podvod. Jako slib, že až se jednou konečně změníme, začne ten skutečný život.
Pak jsem ale narazila na jiný přístup.

Někteří lidé pro nadcházející rok jako předsevzetí dávají jedno slovo. Někteří lidé si prý místo seznamu cílů vybírají pro nadcházející rok jedno jediné slovo. Obecný koncept, ke kterému se vracejí, zkoumají ho a nechávají ho postupně měnit význam. Svoboda. Pravda. Vitalita. Rodina.
Okamžitě to mnou rezonovalo. A také jsem hned věděla, jaké slovo to bude pro mě.

V prosinci jsem si dala osobní výzvu. Každý den jsem se alespoň třicet minut věnovala něčemu kreativnímu. Bez ambicí, bez cíle, bez tlaku na výsledek. Jen proto, že mě to bavilo. A právě tehdy mi došlo, že to je přesně ten stav, ve kterém se cítím nejvíc sama sebou.

Takže jsem měla jasno, že moje slovo bude kreativita.

Budu prozkoumávat, co pro mě znamená žít kreativní život. Zatím mám pár neurčitých nápadů a už teď jsem zvědavá, kam se na téhle výpravě dostanu do konce roku.

A co že bych teď chtěla zapojit do života, abych se cítila kreativněji?

• Zase se víc věnovat šití oblečení.
• Zkusit napsat každý týden jeden článek.
• Pokračovat v pravidelném vyvolávání fotoknih.
• Zlepšit se v malování.
• Každý týden zažít jedno mini dobrodružství – jednu aktivitu, která mě vytrhne z rutiny.

To je zatím všechno. Ten seznam je krátký, otevřený a počítá s tím, že se bude měnit spolu se mnou.
Letos nechci svůj život zlepšovat. Chci ho víc prožívat. A zjistit, co se stane, když v něm nechám dostatek místa pro kreativitu.

Školství a vzdělávání jsou pro mě velká témata. Naťukněte jakoukoli myšlenku z téhle oblasti a garantuji vám, že se mě jen tak nezbavíte. Budu mít potřebu vám alespoň hodinu dávat argumetny na vše od toho, proč bych zrušila zvonění a rozdělení na předměty, až po to, jak bych z učitelů udělala stejně prestižní povolání jako jsou doktoři a právníci.

Tahle moje posedlost chodí ve vlnách.
Momentálně mě zas chytla naplno, protože řeším, že syn úplně nemiluje školní docházku (Stylem: “Nenávidím písanku!” “Škola je stejně jen ztráta času!”) .

Když mě něco posedne (což se zrovna u tématu vzdělávání stává často), mám tendenci zavalit se knihami. A tak jsem tenhle týden zhltla knížku o unschoolingu od Petera Graye.

Co kdybychom dětem prostě přestali do učení mluvit?

Hlavní teze unschoolingu je jednoduchá a zároveň docela provokativní: děti jsou přirozeně zvídavé bytosti, a proto by bylo nejlepší nechat vzdělávání čistě na nich.

Žádné Rámcové vzdělávací programy, žádné pevně dané vyučovací hodiny, žádné testy. Prostě jim do toho nekecat a nechat veškerou odpovědnost na nich.

Ač si myslím, že naše školství je ve spoustě ohledů zastaralé, unschooling je na mě už trochu moc radikální. Dětem je podle mě potřeba ukázat, jak se mohou učit, co všechno stojí za prozkoumání, jaké mají možnosti rozvoje.

Předměty jako matematika přece nerozvíjejí jen početní dovednosti, ale i abstraktní myšlení. A pokud má člověk fungovat ve společnosti, nějaké mantinely zkrátka potřebuje.

Ale u dospělých? Tam by unschooling zářil.

V tomhle období už (většinou) máme všechno formální vzdělávání za sebou. Povinné učivo, termíny, okraje v sešitech. Nemusíme nikomu dokazovat, jestli si zasloužíme jedničku nebo dvojku.

A právě díky tomu se můžeme vzdělávat svobodněji, vlastním tempem, podle chuti, z čisté radosti z poznávání.

To přináší spoustu benefitů:

• používáme hlavu, což je podle studií skvělá prevence demence,
• svět nás nepřestává překvapovat, takže si uchováváme úžas nad světem, který jsme měli přirozeně jako malé děti,
• získáváme rozhled, který se může hodit v práci i v běžném životě,
• dáváme tím skvělý příklad dětem — že vzdělávání školou nekončí,
• a zároveň zvyšujeme svoji šanci obstát ve světě, který se neustále mění.

Nevím jak vy, ale já si jdu do knihovny zarezervovat pár knížek, najít muzea, která chci navštívit, a sepsat seznam kurzů, které by stálo za to zkusit.

Zase se mi to stalo.

Probudila jsem se v pondělí ráno, a ani jsem nemrkla a byl pátek odpoledne. Dny se slily v jednolitou barevnou šmouhu a mně se z toho kolotoče začala motat hlava. Všechno se pořád opakuje: snídaně, škola, práce, nákup, večeře, praní, spaní… a než se rozkoukám, je tu další víkend.

Je to zvláštní – když jsem byla malá, jeden týden se vlekl jako celé roční období. Teď mám pocit, že se za tu dobu stihnu sotva nadechnout. A čím víc se toho snažím zvládnout, tím rychleji všechno utíká.

Rozhodla jsem se zatáhnout za ruční brzdu, abych se náhodou zítra neprobudila a nebylo mi osmdesát. Sepsala jsem si zpomalovače času – malé návyky, díky kterým i v rutině najdu trochu magie. Ty všednosti si udělám trochu nevšední.

1. Hledání způsobů, jak udržovat nekonečnou kytici

Už pár měsíců se snažím udržovat doma „nekonečnou kytici“ – vázu, kterou stále doplňuju čerstvými květinami. Abych si víc začala všímat okolí a nebloumala jen v myšlenkách o tom, co bych všechno dneska měla stihnout udělat, pokaždé, když jsem venku, budu se víc rozhlížet kolem sebe a mapovat, jaké květiny by mohly dozdobit moji vázu příště.

2. Zaznamenat jeden okamžik denně

Z jedné knížky jsem si odnesla zvyk večer před spaním projít si v hlavě celý den a najít jeden okamžik, který by stál za zaznamenání. Někdy je to myšlenka, jindy rozhovor, někdy jen záznam události. Občas to zanedbám, ale když se k tomu vrátím, vidím, jak moc to pomáhá: den se přestane jevit jako jednolitý shluk povinností a když nad ním víc přemýšlím, uvědomím si, že měl spoustu zajímavých nuancí.

3. Fotit pro vzpomínky

Jednou za tři měsíce vyvolávám fotoknihy dokumentující to, co jsme jako rodina zažili. Abych měla dostatek hezkých fotek, musím se plně soustředit na to být v daném okamžiku, protože jinak bych mohla minout momenty, které by stály za zvěčnění

4. Jít víc do hloubky.

Dala jsem si zákaz jakýchkoli nových aktivit – nebudu si hledat nové koníčky, nebudu kupovat nové látky, dokud neušiju, co už mám naplánované, nekoupím nové knížky, dokud nepřečtu ty, co mám doma. Nezačnu psát do nového notesu. Naopak se budu víc do hloubky věnovat činnostem, které už dělám. Myslím, že mi to přinese hlubší (a tudíž více zapamatovatelné) zážitky.

Možná pondělí a pátek pořád dělí jen jedno mrknutí oka. Ale mezi nimi se může stát spousta malých věcí, které to mrknutí zpomalí. Pak už to není rozmazaný kolotoč. Je to mozaika malých příběhů. A ty stojí za to prožít.

.

Když jsem si před dvaceti lety koupila svůj první foťák, ani ve snu by mě nenapadlo, jak velkou část mého života focení jednou zaplní. Vyzkoušela jsem si snad všechny žánry – od autoportrétů a přírody přes reportáž až po reklamní focení. Dlouhá léta jsem se focením živila. A vždycky jsem to brala jako snahu zmrazit čas. Uchopit pomíjivý okamžik a proměnit ho ve vzpomínku, která zůstane napořád.

Klientům jsem často říkala, že budu jejich kronikář. Ten, kdo zachytí a uchová to, co pro ně bylo důležité. Ale čím jsem starší, tím víc mě fascinuje jiná rovina focení. Ne ta, která jen zachycuje, ale ta, která utváří.

Začínám si uvědomovat, že fotografie nemusí mít jen archivní funkci. Nemusí být jen záznamem toho, co se stalo. Mohou být i nástrojem, který sám vzpomínky vytváří.

Jak to myslím? Když jsem na dovolené, nefotím davy turistů, odpadky v ulicích nebo blikající reklamy. To všechno tam samozřejmě je, ale já se zaměřuji na něco jiného. Snažím se zachytit to, jak chci na to místo jednou vzpomínat – fasády domů, které skrývají příběhy, stromy, jejichž letokruhy mě unáší do dob, kdy je někdo vysadil, měkké zlaté světlo dopadající na jinak rušnou zátoku…

Nejde o to, že by realita nebyla důležitá. Ale vzpomínka není nikdy jen realita. Je to příběh, který si o minulosti vyprávíme. A skrze objektiv mám možnost ho ovlivnit.

Každé tři měsíce vyvolávám rodinnou fotoknihu. Dělám to už zhruba rok a celá rodina si je zamilovala. Není týden, kdy by se můj šestiletý syn alespoň na chvíli neztratil v jejich stránkách. Zpětně dodělávám i knihy z období, kdy jsem to nedělala – z let, které už přikryla mlha času. Už dávno si z té doby nepamatuji všechny detaily. Ale když vybírám snímky, které chci uchovat, vidím, jak rychle romantizování minulosti funguje.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli to není manipulativní. Jestli tím nezakrývám skutečnost. Ale čím víc nad tím uvažuju, tím víc se přikláním k tomu, že je to v pořádku. Minulost každého z nás je beztak příběh, který si skládáme, aby se nám v něm dobře žilo. A mně vůbec nevadí, že ten můj se bude odehrávat v dobrém světle, ladícími barvami a zajímavou kompozicí.

„Mami, musíme na průzkum,“ oznámí syn s ještě plnou pusou snídaně. Já si sotva stihla sednout ke stolu.

Do jídelny proniká zlatavé ranní světlo a slibuje krásný den. „Dobře, dobře,“ odpovím. „Než vyrazíme, jdi se převléknout a vyčistit si zuby,“ snažím se získat pár minut navíc na rychlou kávu. Ale na průzkum se těším. Doma nám totiž právě předělávají kuchyň a před rachotem vrtačky je nejlepší utéct ven.

Syn na kole jezdí už víc než rok, ale teprve letos na jaře získal tolik jistoty, že si jízdu opravdu užívá. Na dlouhé trasy to zatím není, a tak vyrážíme jen do blízkého okolí – k řece, na polní cestu za domem nebo do lesa, kde se mezi stromy klikatí úzké pěšiny. A právě díky těmhle krátkým výpravám jsem zjistila, že mě to „mikroobjevování“ baví mnohem víc, než bych čekala.

Není to žádná velká expedice do neznáma. Žádné hory, cizí města ani dlouhé přejezdy. Jsou to malé výlety pár kilometrů od domova, často končící zmrzlinou na lavičce u hřiště. A přesto mají zvláštní kouzlo. Najednou si všímám věcí, které mi dřív unikaly – cestičky, kterou jsem léta míjela bez povšimnutí, staré lávky přes potok, tůňky ukryté za remízkem. Všechno to tu přece bylo vždycky, jen jsem kolem toho chodila příliš rychle.

Možná je to právě tím, že od toho nic nečekám. Nepotřebuji velké zážitky. Stačí sednout na kolo a dívat se kolem sebe jinýma očima. Postupně si tak skládám vlastní mapu okolí – s detaily, které na turistických mapách nenajdete. A čím víc takových malých objevů přibývá, tím víc mám pocit, že své okolí opravdu znám. A o to víc se těším na další výpravy.

Oproti roku 2018 byl ten s devatenáctkou na konci ve znamení postupného uklidňování a zvykání si na nový životní styl, který s příchodem mimča na svět nastane, ať už chceme nebo ne.

Miluju, jak nás naše mozky chrání a všechno nakonec dokáží otočit na něco pozitivního. Takže jsem se naučila oceňovat, jak málo mám volného času, protože díky tomu jsem si začala opravdu pečlivě vybírat, čemu se věnuji. A v danou chvíli si to pak mnohem víc užívám. A je taky zajímavá zkušenost prožívat aktivity, kterých se účastním rok co rok s malým capartem, který je nezastavitelným generátorem chaosu, protože si vždycky odnesu úplně nové a jiné zážitky než dřív.

Co jsem tenhle rok zažila?

V březnu jsem vyrazila na Odemykání Lužnice, což byla úplně první akce po skoro roce, na které jsem byla bez syna. Nejdřív jsem se opájela volností “jak za starých časů” a pak se utápěla v tom, jak moc se mi po mrňousovi stýská.

Během Velikonoc jsem prozkoumávala krásy Českého Švýcarska. Vydala jsem se tam i na podzim, ale ten výlet byl o poznání nostalgičtější, protože se jednalo o úplně poslední návštěvu naší svérázné roubenky.

Moje láska k přírodě a jednoduchému životnímu stylu se zase o něco víc prohloubila, když jsem sama se synem stanovala. Nad námi zuřila bouřka a já se nikdy necítila tak v klidu, jako pod tou tenkou vrstvou látky.

Nocovala jsem, zase se synem, na zřícenině a prozkoumávala Telč a Třebíč.  A pak si střihla ještě jedno nocování pod širákem spojené s rozlučkou se svobodou.

Na hlavní letní vodě jsem si splnila další kormidelnický milník a sama plula v lodi. Chvílemi jsem myslela, že mi na nekonečném oleji upadnou ruce, ale byl to jeden z nejlepších zážitků.

Na dovolenou v Řecku asi jen tak nezapomenu, protože tam syn začal chodit. To jeho batolení vynahradilo všechny nejezdící výtahy a netekoucí vodu.

A po dvou letech jsem se zase jednou vydala na LARP a ověřila si, že tam člověk může prožít pěkně intenzivní situace. V momentech, které rozhodně nečeká.

Co jsem se tenhle rok naučila?

Že zdraví je opravdu to nejdůležitější, co člověk potřebuje.
Že ve vypjatých situacích se na sebe můžu bez obav spolehnout.
Že jenom proto, že někoho znáte dlouho, nemusíte se s ním přátelit.
Že sny jsou hezké, ale musí se pro jejich realizaci i něco dělat.

A co bych si přála od roku 2020?

Používat na plno svoji představivost a kreativitu, dostat se do formy a mít dost času na čtení. Pokud to všechno vyjde, bude to nádherný rok!