Na letišti máme s mamkou tolik času, že si stíháme vypít zatraceně silné cappuccino, opakovaně zajít na záchod, prohlédnout výstavu v příletové hale a probrat vše, co se událo za poslední měsíc, kdy jsme se neviděly (s mírou podrobností, jaké si sdělujeme, vězte, že to byla opravdu dlouhá doba).
Deset minut před očekávaným příletem se přesouváme před světelné tabule hlásající přílet jednotlivých letadel. Prodíráme se skrz dav čekající na navrátivší se z Osla, Kuala Kumpur a Johannesburgu až úplně dopředu, aby nás sestra náhodou nepřehlédla. Opovržlivě koukáme na ty, kteří čekají s malými decentními cedulkami se jmény na neznámé návštěvy a s hrdostí vytahujeme papír velikosti štědře pojatého reklamního poutače. Americká vlajka, která je na něm nakreslená, se odráží až na protější stěně spolu s nápisem: “Welcome, Ms Eva!”
S potutelnými úsměvy kolem nás projde zástup turistů z Johannesburgu. Nedbáme jejich pokřikování a vlajku držíme odvážně dál. Když uličkou protančí několik blonďáků z Osla, sestry let už má být dávno odbavený a kufry předány majitelům. Ale ona stále nikde. To se včera večer s opojnou Amerikou loučila tak vehementně, že dneska zapomněla nastoupit do letadla?
Přešlapujeme z místa na místo. Částečně nedočkavostí. Částečně tím, že už nás z držení vítacího poutače začínají obstojně bolet ruce. Třeba se ještě někde srdceryvně objímá s Georgem, kterého cestou potkala.
Dalších pět minut. Kolem nás se vystřídal už několikátý hlouček čekatelů. V tom se mamce rozhuláká mobil.
“Ahoj, kde jste?” slyším sestry hlas.
“Čekáme u těch cedulí,” odpovídá mamka.
“Já taky. Ale nevidím vás tu.”
“To je divný.”
“Nejste na špatným terminálu?”
“Určitě ne,” obdivuju mamku, jak je o tom skálopevně přesvědčená.
“Přiletěla jsem na jedničku.”
“Ahá,” odpovídá mamka a oči upírá na obrovskou ceduli s nápisem “Terminál2”.
“Tak tam počkejte. Přijdu si vás vyzvednout.”
Řidič vedle nás jen pobaveně kroutí hlavou. A tak čekáme dál. Hlavně, že jsme přijely tak brzo, abychom se náhodou neminuly.
