January 1, 2014 K zamyšlení 14 Comments

Novoroční předsevzetí už mi lezou na nervy!

Nevím jak vy, ale já už jsem docela unavená slibovat si na začátku KAŽDÉHO nového roku, jak už letos konečně zhubnu, přestanu pít alkohol, začnu běhat a budu cestovat jako o život. Po těch letech už se to poněkud okoukalo.

Proto jsem letos tvorbu předsevzetí nechala na automatickém generátoru. Ten mi určil, že v roce 2014 budu usilovat o následující:

  1. Naučím se vázat kravatu.
  2. Zlepším někomu den.
  3. Budu pozitivní.
  4. Dotknu se prstů na nohou.
  5. Udělám nějakou dobrovolnickou práci.
  6. Poskládám papírovou vlaštovku.
  7. Budu přítomná v každém momentu.
  8. Nastřelím si piercing.
  9. Pozdravím cizince.
  10. Natočím krátký film.

Bylo by hezké, aby plnění všech předsevzetí v životě bylo tak snadných, jako udělat vlaštovku nebo naučit se vázat kravatu. Ale zase na druhou stranu, když by to nebyla výzva, měli bychom i přesto radost v momentě, kdybychom svých cílů dosáhli?

A co vy, jaká si dáváte novoroční předsevzetí? Lezou vám už taky ta klasická na nervy?

December 23, 2013 K zamyšlení 8 Comments

Ten nejlepší dárek k Vánocům

Už nějakou dobu mi to vrtá v hlavě:
  1. Proč se bere jako automatické, že si ženy budou holit nohy, podpaží a intimní partie?
  2. Proč po mužích nechceme, aby také chodili v podpatcích?
  3. Proč na sebe musíme patlat milion krémů, sér a masek, když muži vypadají úplně stejně i přesto, že si vystačí s deodorantem a sprchovým gelem?
  4. Proč se o ženách říká, že nejsou vtipné?
  5. Proč si neprosadíme, že i my jsme s rostoucím věkem krásnější a máme větší charisma?
  6. Proč se tak málo z nás cítí krásných?
Milé dámy, co takhle si letos k Vánocům nedávat oblečení a kosmetiku, ale nadělit si lásku a respekt k sobě samé? Hoďme za hlavu stereotypy, že žena musí být křehké stvoření bez názoru, ta vážná, která umí vařit a péct, je vždy perfektně nakreslená a před třicítkou stihne mít skvělou kariéru a porodit alespoň jednoho potomka.
Vykašleme se na to, že je doma nepořádek, není napečeno a dárky jsme sháněly na poslední chvíli. Místo toho si sedněme, nalijme si sklenku whisky a dělejme, co se nám zlíbí. Seběvědomí a sebeláska je opravdu to nejlepší, co si letos můžeme nadělit. A je to přitažlivé mnohem víc, než čerstvě natočená hlava a manikúra od Vietnamců!
Šťastné a veselé!
December 18, 2013 Cestování, Co jsem se naučila 9 Comments

Co jsem se na naučila v … Polsku

  1. Že může být docela praktické znát dopředu AKTUÁLNÍ kurz zlotý/koruna.Nebudete se pak doma děsit, kolik jste utratili.
  2. Že nejchladnější den celé zimy (s tím nejstudenějším větrem!) je vždycky právě v ten den, kdy potřebujete být dlouho venku.
  3. Mráz (s tím nejstudenějším větrem!) způsobí, že budete litovat, že se adventní trhy nekonají už na podzim. Na rozdíl od zběsilé výzdoby v supermarketech byste tohle určitě ocenili.
  4. Že může být taková kosa, že se vám vůbec nebude chtít fotit.
  5. Že řešit v šest ráno, proč nejste na seznamu cestujících ani v jednom autobuse, dokáže člověka docela probrat.
  6. Že je trochu znepokojující, když řidič zastaví na první polské pumpě, a na půl hodiny zmizí se slovy, že se vrací do Čech.
  7. Že Poláci do vás na ulici raději vrazí, než aby vás poprosili, jestli byste uhnuli.
  8. Že i přesto, jak je polština podobný jazyk, je pořád jednodušší domlouvat se angličtinou.
  9. Že pirožky jsou vynikající. A karamely Krowky jakbysmet.
  10. Že průvodkyně může mít tak dobře vyvinuté organizační schopnosti, že s první půlkou skupiny si domluví jiný čas odjezdu než s druhou.
  11. Že tam prodávají mnohem víc druhů Fanty než u nás.

A jako bonus několik mouder o Wroclawi, které jsem se dozvěděla od naší úžasné průvodkyně:

  • Za totality se v Polsku nechaly koupit sakra lepší kočárky než v Čechách.
  • Trpaslíkům se říká šotci a jsou malého vzrůstu. Vážně!
  • Že ve Wroclawi jsou úžasné kostely, protože je v nich vždycky teplo.
  • Že v Hradci Králové je hodně mostů.
  • Na jednom zámku v Čechách medvědovi zemřela jeho medvědice. Je z toho smutný a kvůli tomu je smutná naše průvodkyně.
  • Ale aspoň tam tomu medvědovi zasadili strom, aby se přes svou ztrátu nějak přenesl.

Co jste se od zájezdových průvodců dozvěděli vy?

December 11, 2013 Cestování, Jak jsem si užívala 9 Comments

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech…
Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.
Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.
Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.
Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka… autobusy…zpoždění…“
I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj:
„Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky. Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.
Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.
Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce. Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?
Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinoučeká.“
Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…
Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.
Cesta zpět. Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.
Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.
Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.
Padesát? Potřebuju čůrat!!!
Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.
Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet
korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu!
A příště radši vsadím na parník.
November 27, 2013 Co jsem se naučila 12 Comments

Co jsem se naučila v … listopadu

 
  • To, že jíte k obědu čokoládu, neznamená, že jste líní jít na nákup, ale že si užíváte života!
  • Kašmírový svetr v sobě má sice jen 5% kašmíru a šunková pizza 0,5% šunky. Ale obchodníci aspoň díky tomu mají 100%ní zisky.
  • Když zdravotní sestra řekne: “Za minutku jsem u Vás,” znamená to, že v čekárně ztvrdnete tři čtvrtě hodiny.
  • Na opravení odpadní trubky od záchodu je třeba šest lidí. Pět se přijde podívat, než to jeden konečně opraví.
  • Není od věci nosit do bazénu vaše brýle. Nestane se, že si spletete, s kým flirtujete.
  • Po hlášce: “A víš, z čeho se dělají vajíčka?”, na jídlo z Mc Donalds přejde chuť.
  • WiFi v Pendolinu funguje jen, když je signál. Což znamená, když stojíte na nádraží v Praze. Praktické.

Co jste se naučili vy?

November 20, 2013 K zamyšlení 12 Comments

Co takhle slavit i něco jiného než jen narozeniny?

Přemýšleli jste někdy nad tím, že kromě narozenin a svátků byste taky chtěli slavit také něco, na čem máte vlastní zásluhu?

Třeba páté výročí toho, kdy jste poprvé sami řídili víc, jak sto kilometrů potmě?
Nebo krásné desáté kulatiny ode dne, kdy jste upekli první poživatelný(!) dort?
Mě osobně se možnost slavit i něco jiného než to, že bez přestání stárneme, hodně líbila, a proto, když jsem se dočetla o projektu “Kniha Milníků”, hned jsem se rozhodla takovou knížku pořídit i pro sebe.
O co jde?
Idea je velmi jednoduchá. Koupíte si notýsek a stránky si rozdělíte na jednotlivé dny v roce (1. ledna, 2. ledna…). Nevpisujte roky, ty doplníte až spolu s nějakým milníkem, který do své knihy budete zanášet.
Do knížky si můžete zaznamenat jakoukoli situaci, která se vám v životě stala a byla pro vás důležitá, jste na ni hrdí nebo vás posunula někam dál.
Bojíte mluvení na veřejnosti? Určitě si do knihy budete chtít zaznamenat první den, kdy jste se před prezentací netřásli strachy. Povýšili vás konečně v práci? Našli jste si nového přítele? Naučili jste se žonglovat? Trhli jste rekord a kytka vám doma vydržela déle jak půl roku? Zaznamenejte to všechno!
Díky tomu si vaše úspěchy budete moct připomínat třeba i za deset let, kdy byste na ně už dávno zapomněli. Uvidíte, kolik se vám toho už povedlo, a také to, jak jste se za ta léta změnili. To, co jste dřív považovali za úspěch, vám pak může díky vaší snaze připadat jako běžná věc. Například když budete dávat proslovy před desítkami lidí ve vašem novém skleníku.
Já si podobnou knížečku vedu už přes rok. Nedávno jsem jí listovala a kromě některých úspěchů, na které zapomenete asi jen stěží (třeba to, že jsem dostudovala vysokou, nebo se přestěhovala do Prahy), jsem si připomněla spoustu milých drobností, na které bych si normálně ani nevzpomněla.
Víte, co je na tom skvělé? Když budete zapisovat poctivě, za chvíli budete mít důvod k oslavám skoro každý den a nebudete muset čekat jen na narozeniny nebo svátek. To, jak přesvědčit ostatní, aby vám kupovali dárky i v den první upletené čepice už vám ale bohužel neporadím.
November 15, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem potřebovala instalatéra

To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.
Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.
Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.
Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.

“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.
Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.
Ale…
O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.
Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!
Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.
Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.
Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!
V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.
Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.
Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.
Heuréka! 
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.
November 9, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem si šla zaběhat

Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!
Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!
A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky!
Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.
Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.
V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).
Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.
Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.
 Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.
October 31, 2013 Co jsem se naučila 4 Comments

Co jsem se naučila v říjnu

Měsíc uplynul jako voda a já jsem zase o moudřejší o spoustu veledůležitých, život zachraňujících poznatků. No řekněte, věděli jste, že:

  1. Když pijete víno se jménem Fat Bastard, je úplně jedno, jak bude chutnat. Cool název zachrání i to, kdyby z něj prskala síra.
  2. Jestli mě někdy přestane bavit focení, otevřu si vlastní kuskusárnu. Ještě jsem neochutnala žádný recept, ve kterém by mi nechutnal.
  3. S nástupem podzimu začne existovat jen a pouze černá barva oblečení.
  4. Hrát Český film je záruka toho, jak si pošlapat sebevědomí.
  5. První věc, kterou se musíte naučit při práci s Photoshopem, je: Ukládat,
    ukládat, ukládat! Padá v těch nejnevhodnějších chvílích. Otestováno.
  6. Je pravda, že při běhání si pročistíte hlavu. Všechny mozkové buňky totiž bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku.
October 22, 2013 Jak jsem si užívala 4 Comments

Jak jsem hrála šachy

Můžu vám zaručit, že když vylezete po dvou hodinách ze saun, zabalíte se do měkkých županů, dáte si mojito a místo Člověče, nezlob se rozehrajete partii šachů, budete se cítit jako ti největší intelektuálové.
Tedy dokud u toho nezačnete mluvit…

Já poté, co jsem šest tahů zabila tím, že jsem utíkala s koněm: “Toho koně bych nejradši jen tak z principu utratila.”
Sestra: “Neboj, brzo půjde na salám.”

Já, když jsem přišla o dámu: “Se ti to s tou tvojí čarodějnici machruje, co?”
Sestra: “Je mi jasný, že bys obětovala i krále, jen abys mi jí taky zamordovala.“ 

Já: “Záleží na tvojí taktice a strategii.”
Sestra: “Tu se nikdy nedozvíš … protože neexistuje.“  

Sestra, když jsem nesmyslně obětovala svojí dámu: “Taková drama queen!”

Já, když sestra získala druhou dámu: “Hele, když král dojde do cíle, můžu ho taky za něco vyměnit?“

Schválně, jestli uhodnete, kdo vyhrál? 

Scroll to top