Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a
nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se
voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.
Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie
se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a
teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.
Ležím a snažím se nepřemýšlet.
Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný?
Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším,
pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak
unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.
Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje.
Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako
neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť
s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl
tu v tom potemnělém pokoji se mnou.
Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mi měly
ukolíbat mysl ke spánku. „Představte si,
že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“
Hm,
to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že
už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!
„Při vašem běhu jste
narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale
přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomožte pastevci
spočítat, jestli jsou všechny.“
Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí?
Pochybuju.
„Doběhnete až
k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte,
co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.
“ Ne,
neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem
sem vlastně běžela?
Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají,
zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám
do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo,
ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A
jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.
Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně
zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek
si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří
spát až do deseti.
Tik ťak.
Tik ťak.
To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám
v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a
teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá,
že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.
Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty
samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po
stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu.
Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte
jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.
Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.
To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už
natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid,
sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!
Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel
sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží
se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty
čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

Jak jsem cestovala do 18. století

Výtvor z minulého týdne na téma: “Projdete dveřmi vašeho domu a objevíte se v 18. století.”
Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.
 Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.
 Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.
Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.
Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel? Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.
„Předpokládám, že tu někdo chtěli vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodl dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.
Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste na zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti o dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“
Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí auta, která budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“

Jak jsem byla hospitalizována

Když mě bolela záda tak, že jsem pořádně nemohla sedět, přítel dostal docela fajn nápad – zajít si k doktorovi. Odsouhlasila mu to teprve po dvou zimnicích a přečtení několika děsivých článků o tom, co by mi všechno mohlo být. Zvesela jsme tedy naskočili na dvaadvacítku a odkodrcali si to až k fakultní nemocnici.
Zjistila jsem, že na pohotovosti nejsou vůbec pohotoví. V čekárně mě nechali skoro hodinu vymýšlet, jak si sednout tak, abych necítila záda. A když jsem konečně našla uspokojující polohu, tedy „seďoležet“ napůl na židli a napůl na zemi (chápu, že je těžké si to představit, ale ani mě teď už není pořádně jasné, jak jsem se do té polohy dostala), jedna z doktorek dostala strach, abych svým nepřirozeným zkroucením nevyděsila ostatní pacienty, a poslala mě čekat do ordinace. Jaký to pokrok.
Podstoupila jsem zajímavé vyšetření. Lékař si mi stoupnul za záda a praštil mě nejprve do pravé a poté do levé ledviny. Bolestí jsem sykla nejspíš přesvědčivě, protože se rozhodl, že mě hospitalizují. A tak mě k mé velké radosti ocejchovali zelenou páskou se jménem, odebrali mi několik lahví krve (při té čtvrté jsem je už začínala podezřívat, že se snaží doplnit nedostatky v krevní bance) a napíchli kanylu. Vyfasovala jsem slušivou noční košilku, ve které jsem vypadala spíš jako duch z nějakého béčkového hororu, a hurá na pokoj do postele.
Během pobytu jsem zjistila několik zajímavých věcí. Za prvé sestry vás nenechají v noci spát déle než tři hodiny v kuse. Jsou velice vynalézavé v tom, jak přerušovat váš spánek. Jednou vám musí změřit teplotu, jednou dát léky (a ne, opravdu to nejde udělat ve stejnou dobu), jindy zase musí vyvětrat. Některé to dotáhly k dokonalosti a při každé návštěvě rozsvítily všechna světla. Jeden by nevěřil, jak taková zářivka dokáže ve tři ráno štípat do očí.
Zatímco zdravotní sestry byly vynalézavé nad míru, o lidech z kuchyně se to bohužel říct nedalo. Kuchaři totiž měli zvrácenou zálibu v uzeném mase. Ze tří dnů, co jsem v nemocnici byla, jsem ho měla dvakrát k obědu a jednou se jim ho dokonce podařilo propašovat i na večeři.
Můj zdravotní stav podléhal přísnému utajení, hlavně přede mnou samotnou. Do žil mi pouštěli solný roztok a antibiotika (nejspíš), ale za celou dobu se mi ani přes mé usilovné snažení nepodařilo z žádného doktora vytáhnout, co že to se mnou přesně je a jestli už se uzdravuji.
Podobné informační embargo bylo uvaleno i na datum mého propuštění. V úterý jsem si myslela, že mě pustí ve středu, ve středu že ve čtvrtek. V pátek po budíčku (tedy deset minut po šesté hodině) se před mou postelí zjevila doktorka a tajemně mi oznámila: „Uděláme vám testy. Možná byste mohla jít domů.“
Hned v půl desáté za mnou přišla otrávená sestra a vzala mi zase nějaký ten decilitřík krve a já začala čekat na verdikt. V půl druhé už mi začalo připadat podezřelé, že stále nic nevím. Vypravila jsem se tedy za doktorkou, abych se jí zeptala, jestli tedy jo nebo ne. Zadívala se na mě, jako bych jí zrovna požádala, aby mi vyzradila státní tajemství, a preventivně řekla ne. Nevím, přesně, co dělala v následujících deseti minutách, klíčové ale bylo to, že po jejich uplynutí na pokoj vyslala sestru, která mi konečně řekla, že jsem volná.
A tak jsem zase naskočila na kodrcavou dvaadvacítku a obohacena o spoustu zážitků a balíček antibiotik jsem se vydala domů.