Co jsem se naučila v …lednu

1. Že nálepky na nehty, které mají být “super long lasting”
jsou vyráběny nejspíš pro někoho, jehož prací je pouze jednou za čas
vyťukat nějakou SMSku.
Pokud je zapřáhnete do normálního provozu, do dvou hodin vám opadají.2. Pokud se vrhnete do velkého úklidu a v nevětrané místnosti začnete používat
velké množství chloru, může vás začít pořádně bolet hlava a pálit v krku.
Nehledě na to, jak chlor hezky voní.

3. Že někde v bytě je černá díra, která pohlcuje všechny balzámy na rty. A pírka do vlasů. A černé gumičky.

4. Že pět let studia ekonomie na vysoké škole není ani zdaleka předpoklad pro rychlé vyplnění daňového přiznání.

5. Že když sousedi renovují byt, můžou se provrtat až k vám do předsíně. A zedníci z toho pak budou tak fascinovaní, že si u toho budou pořizovat fotky.

6. Že když jdete po pěti letech bruslit, je dobré zkontrolovat, jestli máte na obou bruslích tkaničky. Pět let je dost dlouhá doba na to, aby se jedna z nich zvládla vyvlíknout a utéct kamsi do neznáma.

7. Že není příliš strategické uzavírat sázky po vypití několika skleniček vína. Druhý den ráno se budete dost divit, k čemu jste se zavázali.

0

Co jsem se naučila v … prosinci

Že když náhodou svléknete v přírodě mladou krásnou modelku, městská policie má kratší zásahovou dobu než ambulance nebo americký SWAT tým.
.
Že když v kině při cestě na záchod omylem použijete únikový východ, může být docela problém dostat se bez vstupenky zpátky do sálu.
.
Že týden na nakoupení všech vánočních dárků prostě nestačí.
.
Že je možné koupit lepidlo, které nelepí. A snažit se s ním pak připevnit mašle na zabalené dárky je zkouškou nervů pro nejednoho cholerika.

.

 

0

Jak jsem nakupovala dárky

Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už
mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si
v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co
skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.
Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě
začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu
chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím
svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do
stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo
může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když
se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.
Ráno se probouzím
s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že
jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale
co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod
k panice.
Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych
s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a
jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám.
Hrdost se mě drží ještě další čtyři
dny.
Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto
z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj
pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě
sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že
zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že
si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží
materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.
Procházím Olympii poprvé, abych
zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení.
Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo
oblečení.
Procházím Olympii podruhé,
protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo
každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…
Pocházím Olympii potřetí a
nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju
tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco
pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.
Po dobrých deseti letech vstupuju
do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu
regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se
strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké
jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně
ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju
penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas
zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky
pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou.
Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou
některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci
vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.
Mise skoro splněna. Teď už jen
nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!),
přísady do těsta na perníčky a hurá domů!
Z nákupního maratonu jsem
natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.
Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky
z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že
dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi
před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela
nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“
kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.
Večer se hrdinsky pouštím do přípravy
těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na
kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně
marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné
konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje
moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat
vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.
 Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a
nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale
naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno!
Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do
tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už
nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne,
a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.
Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má
ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně
vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.
Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout
svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak
zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že
bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak
neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro
hodinu.
Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do
auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem
jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely
dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.
0

Co jsem se naučila v … listopadu

Že nechat si vyměnit pneumatiky může být docela kovbojka. A že při tom můžete provolat víc času než při rušení tarifů u telefonních operátorů.
Že když zatlušete hřebík šikmo dolů, ten kalendář na něm prostě viset nebude.
Že když si na chvíli odložíte v bankomatu platební kartu a odejdete nakupovat, nejen, že si nic nekoupíte, ale přijdete i o tu kartu. Ale na světě jsou i takoví lidé, kteří když najdou cizí kartu, nepokusí se z ní vybrat, co půjde, ale radši ji nechají zablokovat, aby se o to nemohl pokusit někdo další. Což může otřást vaším skeptickým pohledem na lidi.
Že je jedno, jak brzo se před odchodem začnete připravovat. Stejně vám vždycky pět minut bude chybět.Že když si podruhé za sebou koupíte o číslo menší boty, je s vámi něco vážně v nepořádku.

Že profíci mají nakoupené všechny vánoční dárky už v listopadu. Ale vy se prý nemáte stresovat tím, že nemáte ani mlhavou představu, co kom koupit. Na všechno budete mít čas v půlce prosince (hahaha).

0

Jak jsem měnila pneumatiky

Parkuju před pneuservisem. Zimní
pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním
sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými
parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent!
Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě
kráčím do pneuservisu. 
Technik mě vítá
s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár
jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci
emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.
„Máte ty pneumatiky s disky?“
ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to
proboha disky? Nevinně krčím rameny.
„Co máte za auto?“ pokračuje dál
s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a
začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
Po dobrých deseti vteřinách něco
nesměle pípnu a technik pokračuje:
„Jezdíte s tím autem víc po
městě nebo mimo něj?“
„Myslíte na počty kilometrů nebo
frekvenci?“
Teď je zase řada na technikovi,
aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco
trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě
byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.
Odchází s tím, že za deset
minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály
z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct,
když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 
Vyhrkne na mě cosi
nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou
pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou
větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte
letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
„Nešlo by to nějak dotáhnout?“
Technikovi se na tváři objeví
shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic
vysvětlovat, a kroutí hlavou. 
„A co bych s tím teda měla
dělat?“ ptám se neohroženě dál.
„Můžete ty pneumatiky vrátit.
Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
„Kolik stojí disky?“ tážu se a
představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že
bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
„Tisíc pět set,“ odpovídá technik
pohotově.
„Tak to beru, objednejte je,“
říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu
se poradit s přítelem).
„Chcete tu rovnou nechat ty
pneumatiky?“
„Jasně, bude to jednodušší,“ a
spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.
Když jsem doma, volám příteli,
abych mu podala report o celé akci.
„No, takže nám z toho
obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená
automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na
to budou sedět.”
“Nechtěla bys radši zavolat
do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
Nechtěla, ale nechávám se
přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám
hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!
Volám do pneuservisu, že nebudu
chtít disky.
“Jak jsem zjistila, poslali
nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne
patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se
moc omlouvám já.
“Ale čtrnáctky vám poslali,
to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu
hlavou honí: “Blbá ženská…”
“Ahá,” odpovídám
nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám
potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.
Ale…
Hned druhý den volá technik:
“Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám
přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
“Ano,” přitakávám a až
tak moc nevnímám, co říká.
Že něco nehraje, mi začne
docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za
jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
Radostnou zprávu hned volám
příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že
bychom ty disky teda nechtěli.
Telefonní číslo onoho
blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě
ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”
Opatrně mu sděluji, co mi leží na
srdci.
“Jó pani, to už je
pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to
všechno smontovali dohromady.”
Pípnu něco o tom, že teda zítra
přijedu a zavěšuji.
Druhý den s posledními zbytky
hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách
opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem
provedla s naší pověstí.
Ale má to i kladnou stránku: S
přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu
zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.
0

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.2. Ani další boty.

3. A parfém.

4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a
nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte
vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem
na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na
zákaznické lince mBanky.

6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten,
kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit
prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

0

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.
Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!
Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…
„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.
Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví
VŠECHNO o počítačích). Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.
Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě
počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech
programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.
V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.
Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!
Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.
V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.
Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu…
0

Co jsem se naučila v … říjnu

Že prakovat po tmě je ještě těžší než za světla. Ve tmě se totiž prostor nějak záhadně scvrkává.Že je dobré dělat si seznamy věcí, co je třeba udělat. Nejen, že tak uděláte mnohem víc, ale navíc ten pocit, kdy něco můžete odškrnout, je úžasný. Baví mě tolik, že si vždycky píšu dva seznamy, abych si zvládnuté povinnosti mohla odškrtávat víckrát. Ale jinak jsem
úplně normální!

Že hořká čokoláda s malinami je jako nebe na jazyku.

Že ovládat dovednost “příčné parkování” musí být docela užitečná záležitost. Člověk pak autem nemusí parkovat dál, než by mu normálně zastavila městská.

Že počítače jsou pěkně pomstychtivá zařízení. Jen, co se ten můj dozvěděl, že ho chci vyměnit za svižnějšího jedince, zpomalil se natolik, že na něm nebylo téměř možné pracovat.

Že v Maximu a podobných časopisech by modelkám na fotkách vůbec nemuseli tisknout hlavy. Do obličeje jim stejně nikdo nekouká.

0

Jak jsem relaxovala

Konečně pátek!
Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.
Po hodině rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.
Ve městě kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji), a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.
Obtěžkaná asi tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek. 
Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách, co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.
Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají, že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám natisknutou, právě pozvracela. 
Domů se vracím ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé, zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda. 
Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně uvolnila!
0

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě
po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.
Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.
Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!
Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“.
Nemožné? Se mnou nikoli!
Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!
Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.
Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?
Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!
Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!
Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!
Autobus přijíždí téměř vzápětí.
Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.
Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.
0
Scroll to top