Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?
praskání ohně
šumění vody
luční koníci
Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.
A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.
To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.
Děláš to taky tak?