Než se pustíme do poznatků, které jsem tento měsíc nasbírala, mám pro vás hádanku: Má to pět kilo, neumí to mluvit, a přesto to dokáže tyranizovat celou domácnost. Co je to?
Ale teď už ta život měnící moudra:
- Jako bezdětná jsem snila o životu digitálního nomáda. Jen sbalit notebook, dvoje trička a pracovat kdekoli. Splnilo se mi to až teď na mateřské – vezmu notebook a snažím se vytvářet hodnoty vedle dětské postýlky, na lavičce u řeky nebo zkroucená pod hrazdičkou. Adrenalin je to větší než odletět kvůli tomu na Bali.
- Zatímco v devátém měsíci jsem byla pro cestující v MHD neviditelná, s nosítkem se dějí zázraky. Vstoupím do autobusu a hned mám dvě volná místa na sezení. Jedno pro sebe a druhé nejspíš pro to kolektivní černé svědomí všech, kteří mě tam předtím nechali stát nad taškami s nákupem.
- “Nedávej tu katanu do kočárku,” aneb výchova kluků shrnutá v jedné větě.
- “Vy jste si ani nevšimli, že mám nabarvené vlasy,” já vyčítavě.
“Ale jo, všimli, bylo zaprasený celý umyvadlo,” manžel vyčítavě.
Aneb život v domácnosti se samými muži v jedné větě. - Zakládám novou fotografickou disciplínu – stroller fotografii. Její definice je lehká – foťte si cokoli, ale nepřestaňte přitom hýbat s kočárkem!
- Přijde mi, že magické rituály se inspirovaly uspáváním miminek. Taky musíte několikrát obkroužit ložnici, vydávat u toho podivné zvuky a když to uděláte blbě, přivoláte na sebe rozeřvaného démona.
- Když pak přijde spánková regrese, rituál funguje jen za úplňku. A to ještě jen v případě, že obětujete poslední zbytky své příčetnosti.
Duben byl intenzivní, nevyspalý a hlučný, ale za nic bych ho nevyměnila. Jestli mě hledáte, pravděpodobně právě rituálně obcházím ložnici. Prosím, neklepejte. Nerada bych vyvolala něco, s čím by si ani Van Helsing neporadil.
Jak jste se měli vy?