Pomíjivé záblesky, ze kterých jsme
si chtěli postavit společný svět
tak oslnivé
jako když sklíčkem odrážíš
paprsky letního slunce
zavřeš oči
a stále vidíš světlo a naději
přijdeš si jako uprostřed snu
než si uvědomíš, že sis jen na chvíli
poškodil sítnici.
Víš, co pozoruji, když si v létě lehnu do trávy,
stébla mě šimrají do obličeje
a kolem mně je rozprostřené jen
letní ticho?
praskání ohně
šumění vody
luční koníci
Koukám, jak je na nebi rozlitá Mléčná dráha
miliardy a miliardy hvězd.
Některé nejsou skoro vidět a některé by snad i mohly zastínit Měsíc,
kdyby se trochu snažily.
A přitom si představuji, že každé to světýlko
je jedno já,
kterým jsem mohla být.
A už se nikdy nestanu.
To, které má chaloupku uprostřed lesů
To, které se rozhodlo odejít ze školy
To, které se v dětství utopilo v rybníce
To, které bylo odvážné.
Děláš to taky tak?
Víš, co bych si přála?
Abychom se spolu schovali pod deku
a představovali si,
že je to plášť utkaný z první podzimní mlhy.
Spolu s tím,
jak bychom usrkávali zlatavý čaj,
by mizela sluneční záře zkracujících se dnů.
Snášely by se na nás vzpomínky uplynulého léta
ve stejném tanci,
jako padá listí že stromů.
Pak bys mě objal
a já bych věděla, že je to napořád,
ne jen na jedno roční období.
Pojď
sedneme si spolu
pod rozvětvenou dubovou korunu
a budeme si vyprávět o tom,
co občas potichu prozrazujeme hvězdám,
protože jsou od nás tak daleko,
že nemůžeme slyšet, co by řekly na oplátku.
Sedni si ke mně trochu blíž,
ať se sebe dotýkáme a můžu si
představovat, že mi svojí rozpálenou kůží
čteš myšlenky.
Opři si o mě hlavu,
vpletu ti do vlasů barvy,
které neexistují v našem vesmíru.
A pošeptám ti, stejně jako šeptávám hvězdám,
že mě se nemusíš bát.
Neublížím ti jako ti ostatní.
Listy už slyšely všechny příběhy
občas je na sebe navléknou jako rosu
nebo slzy nebo rozlité víno.
Tolik vyprávění, která se snaží šumět a ševelit
o lásce, o smrti a o všem mezi tím
šumí, ale kdo by je poslouchal, když odevšad
řve reklama a motory aut.
Tak moc si budeš přát, aby aspoň jednou
někdo slyšel i tvůj šum
ale ostatní se jen zahledí do tvé koruny
a budou chtít, abys jim poskytl
stín před sluncem
úkryt před deštěm
větve na lezení.
Chtěla bych si z tvých lístků uplést věneček,
položila bych si ho na hlavu
a poslouchala, co vyprávíš.
Ale musela bych to dělat potají
protože dospělí nenosí věnečky ale kravaty.
Šli vedle sebe
a před sebou
a za sebou.
Nebylo jasné, kdo vedl a kdo následoval.
Nemusela se
na něj koukat, aby cítila jeho přítomnost.
Nemusela se
ho dotýkat, aby znala hebkost jeho rukou.
Nebylo to jen jeho současné já.
Věděla,
jak ho život změní ve stáří.
jak mu události,
jež ho teprve čekají,
nahrbí záda a vysunou bradu dopředu.
Sen,
který byl reálnější
než vše, co doposud zažila.
