Jak v životě přichází různé zážitky a milníky, přemýšlím, jestli je to právě TEN, od kterého už budu moct s klidným srdcem říkat, že jsem dospělá. Získání volebního práva v osmnácti podle mně není dostatečnou kvalifikací.
Přemýšlela jsem, jestli už jsem konečně dospělá, když jsem:
- se odstěhovala od rodičů,
- před jménem si začala psát titul,
- začala podnikat,
- z různých úhlů řešila smrt,
- přivedla na svět potomka,
- akceptovala, že doma dělaná trvalá vypadat dobře prostě nebude.
Vždycky jsem přimhouřila oči a řekla si, že teď už by to tedy asi mohlo být ono. Že už jsem zodpovědný jedinec, který ví, jak se vypořádat se životem. Ale sto procentně přesvědčená jsem o tom nebyla. Tedy až do minulého víkendu.
Jeli jsme na víkend na mou milovanou roubenku. Ta je většinu roku prázdná a má spoustu různých tajuplných zákoutí, jako rozlehlý sklep nebo dvou patrovou půdu. Každý s trochu aktivnější fantazií si jistě dokáže představit spoustu milých věcí, které se na takových místech mohou vyskytovat.
Přijeli jsme za tmy. Syn usnul v autosedačce, takže jsme ho museli co nejopatrněji přenést dovnitř, abychom ho nevzbudili a mohli se v klidu věnovat degustování vína. Manžel se synem čekal v autě a já měla nachystat postýlku a vše potřebné na spaní. V tom obrovském, temném, opuštěném, fantazii rozviřujícím baráku!
Než jsem se dostala k rozestýlání, prolezla jsem každý kout domu a ujistila se, že tam něco nečíhá. Pak jsem vyndala syna z auta a spícího ho přenesla do ložnice. Už už jsem se ho chystala položit do postýlky, když zničeho nic otevřel oči a začal vystrašeně řičet. Přitom ukazoval na skříň naproti postýlce. Měla přesně ty rozměry, aby se do ní někdo schoval.
Krve by se ve mně nedořezal. Nemuset být matkou, okamžitě se otočím a prchnu pryč. Ale protože tuhle roli nejde jen tak odložit, když se to člověku zrovna nehodí, zatla jsem zuby, potlačila všechny instinkty a s falešným úsměvem šla skříň otevřít, abych ukázala, že v ní nic není.
Samozřejmě, že byla prázdná. Ale v ten okamžik, kdy jsem musela potlačit svůj hluboce zakořeněný strach, mi došlo, že tohle je asi ono. Že o moc jiným způsobem už dospělejší asi nebudu.
Zažili jste něco podobného? Napište mi do komentářů.
October 18, 2019
A přesně proto si myslím, že by měly být zakázané horory. 😀 Jde jen o to, přesvědčit sebe samu, že tam prostě nic není, nic tam nečíhá, nikdo na tebe nevybafne z křoví, tma nekouše a tak. Ale je to těžké a někdy prostě člověk neví, co s tím. Já se třeba občas bojím sama doma, máme ložnici naproti vchodovým (částečně proskleným) dveřím, které sice zamykáme, ale co. A taky nám vrže postel a hučí za oknem, protože jsme v podkroví. Ale nejvíc pomáhá zalézt pod peřinu (případně pod všechny peřiny, co jsou na posteli) a dělat, že tam nejsi. 😀
Mnohem víc se bojím chodit do sklepů a prostor, kde jsou pavouci a pavučiny. 😀
Mimochodem, nedostává se občanka v patnácti? 😀
Měj se hezky, držím palce s překonáváním sebe samé. 🙂
October 21, 2019
Se zákazem hororů naprosto souhlasím! A prosklené dveře ti ani trochu nezávidím! Když jsem byla malá a bydlela u našich, musela jsem na záchod chodit chodbou, na jejímž konci bylo zrcadlo. A nikdy si nebyla jistá, jestli to, co tam vidím, jsem já nebo někdo jiný 🙂
Jej a s těmi patnácti máš pravdu. Opravím to na to, že můžu volit. Děkuju za upozornění 🙂
October 20, 2019
Tak pro mě, jakožto pro neskutečnýho strašpytla, by tohle byl nadlidský výkon. Stejně jako když v hororu vidíš dítě, co zády k tobě stojí v koutě a pláče, tak otevírat skříň, když na ni dítě ukazuje, je úplně to samý! Bych to možná prohledala, ale minimálně s něčím, co se tváří jako zbraň, v ruce 😀
October 21, 2019
Děti v hororech jsou vždycky podezřelý 😀
Děkuju za komentář!